Zůstat tam by se rovnalo sebevraždě.
Klopýtal jsem prázdnými alejemi betonových hradeb a vyděšeně jsem upíral svůj nevěřícný pohled na průhledné tabule nekonečna odlesků, které jsem měl dle tvých přiškrcených slov rozbít, zničit je, roztříštit je. Nechával jsem se unášet proudy bílých projíždějících světel a hlučných klaksonů netrpělivosti. Nikdo nespal, vše žilo svým potulným nočním životem, jež jim do žil vlil alkohol. Má krev však nebyla otrávena tímto derivátem uhlovodíku, nýbrž tvým jedovatým hlasem.
Stále mi rezonoval hlavou. Ta nesmyslná přesmyčka šílenosti, která se mi pokoušela vniknout do klidných vln odpočinku, mě doháněla do stavu nepříčetnosti. Únikem z čtyřstěnného vězení mého bytu jsem se pokoušel zbavit hříšných myšlenek na tvůj pokoutný úsměv, ne přiživit jeho setrvání v bludišti mého mozku. Byla jsi dření mých rozlámaných kostí. Vědomě jsem si ubližoval, ale ani tak jsem se tě nemohl zbavit. Potřeboval jsem tě zabít, překřičet tvůj smyslný hlas plný intrik.
Prudce jsem sebou škubl. Došel jsem do cíle své cesty, místa, kde hluk nezná mezí a jeho odporné decibely donutí zmizet všechno zlo z mé mysli. Do svých mrazem prokřehlých rukou jsem uchopil železné kliky vysvobození, načež je pomalu stiskl. Dveře se jako kouzlem z pohádky otevřely, aniž bych však použil jakékoli zaklínadlo. Stačilo mít čisté úmysly hnané prokletým srdcem.
Jakmile se mi pod kůži zaryly ostré jehly léků zapomnění, úlevně jsem vydechl. Hlasitá hudba linoucí se z onyxových reproduktorů utišila veškeré mé trápení. Než jsem se však stihl jakkoli zorientovat, masa těl mě stáhla s sebou do nekonečného víru potu, lásky, vášně a nespoutané odvážlivosti, kterou jsem svým vrstevníkům vždy tak moc záviděl.
Bez jakéhokoli boje jsem se poddal tomu spontánnímu rytmu lepkavých těl. Obvykle bych se odtáhl, nyní jsem však byl neskonale vděčný čemukoli, co mě nenutilo myslet na tebe. Dal jsem roubík do tvých hněvem sešitých úst, aniž bych tušil, že se ho zbavíš ještě dříve, než já své hříchem prohnilé duše.
Jakmile se postavíš sám proti sobě, prohraješ vždy. A to nejen svoji duši, podsvěťane.
ČTEŠ
Křídla tvých metafor
Short Story"Zdá se mi to, nebo pivoňky ve tvých vlasech kvetou modře?" Kdekoho by tato věta zmátla, pomalu a nemilosrdně by ho mučila, až by ho nakonec dohnala k šílenství. Jenže v našem světě, kde bonbóny byly hořké a láska chutnala po šťovíku, byly metafory...
