Křídla tvých metafor

/6/

Prý jsem měl štěstí. Betonový nosník, jež se s neutuchajícím třesem země sklátil k zemi, mi totiž nerozdrtil míchu, jen ji pochroumal takovým způsobem, že mi ji na odporně bílém operačním sále museli přes deset hodin stahovat dohromady mohutnými kovovými šrouby. Než jsem plně nabyl vědomí, třikrát mi během dvou dnů museli nahazovat můj neustále mizící srdeční rytmus. Potrava mi byla do žil vedena katetrem, jako bych se pod tíhou tvého odsuzujícího pohledu necítil už tak dost poníženě. Tak obdařený štěstěnou jsem byl. Kdykoli jsem se však ze svých vyprahlých úst snažil zastavit příval slov mně neznámých zdravotních sester, rty mi byly sešity neviditelnou jehlou možného rouhání se. Chtěl jsem jim říct, že mě raději měli nechat ve zborcené laboratorní třídě, že mě měli nechat na pospas osudu, že mě měli nechat bezvládně ležet pod tíhou betonových výčitek svědomí.

Jestli totiž něco existuje, je to karma. Vzpomněl jsem si na ty oči. Na ty krásné pomněnkové oči, jež se na mě vždy dívaly s takovou něhou, že jsem vždy měl pocit, jako by uvnitř mě měla explodovat bomba na tisíce malých šrapnelů, které mi nakonec ublíží snad ještě více, než výbuch samotný. Ale já neuhnul. Neucukl jsem, ani neutekl. Zůstal jsem stát zpříma, dýchal jsem klidně, mé ruce se však klepaje. Usmála ses na mě. Tvá tvář se jemně zkřivila do úsměvu, jež mě vyváděl z míry tak moc, že jsem zapomínal na jakékoli zábrany. Co mi byly platné plané sliby, které jsem se předchozí noc zavázal splnit. Jak jsem si jen mohl myslet, že to vydržím? Že to zvládnu, že to ustojím? K čertu s tvými kaštanovými vlasy rovnými jako pravítko, k čertu s tvou nepřiměřeně drobnou postavu, k čertu s tvým ironickým humorem. V okamžiku tak krátkém, že jsem si to ani nestihl rozmyslet, jsem tě políbil. 

Přitiskl jsem své hrubé rty na ty tvé sametově hebké, abychom dali všem rozdílům a nesrovnalostem splynout v jedno. Přitáhl jsem si tvé tělo i duši do ještě pevnějšího objetí, jako bys ses mi snad každou sekundou měla rozplynout v náručí. To se však oproti mým předchozím téměř identickým snům nestalo, a tak jsem zkusil zajít ještě o trochu dál. Pokusil jsem se na tebe promluvit. 

Švy mých do hlubin prolhaných rtů povolily, jazyk se vymotal ze zamotaného klubka deziluzí, přestala se mi točit tak často pomýlená hlava a já poprvé za hodně dlouhou dobu stál pevnýma nohama na zemi. Chtěl jsem ti říct pravdu, byl jsem odhodlaný to zkusit. Horší mé noční můry už ani být nemohly. Než jsem se ale stihl nadechnout, cosi mě zastavilo. Jako by mě čísi ledové prsty urputně tahaly zpět do reality. Cítil jsem je na svých pažích, na svých tvářích. Jejich stále intenzivnější chlad mi prostupoval tělem až do morku kostí. Najednou jsem se nedokázal soustředit.  

Poté se prosklená podlaha pod našimi chodidly otřásla. Jednou, dvakrát, třikrát. Pukliny se začaly protahovat a prohlubovat, má odvaha mizící  kdesi v nekonečných pustinách nově vzniklých křišťálových puklin. A potom zde byly ty hlasy. Ty, které jsem slyšel místo toho tvého jemného šepotu, jež mi bouřil krev v žilách.

Avšak než mé rty stihly ve vzduchu obkreslit nesnadnou omluvu za všechna příkoří a všechnu zkázu, jež jsem ti způsobil, jsem se ocitl zpět v realitě.

Byl jsem zpět v nemocničním pokoji připoután k lůžku, kde se mě zrovna urputně snažil jeden z doktorů vzbudit. Jakmile uviděl, že jsem opět při vědomí, prohlásil lež, jež mým tělem rezonovala ještě dlouho poté.

"Vše je v pořádku. Měl jste jenom zlý sen."

Kéž by.

Kde mají sny či halucinace původ, nikdo neví. Ty mé však koření ve výčitkách.