Křídla tvých metafor

/12/

Když jsem zjistil, že jsi po dvou nekonečně dlouhých měsících opět nabyla vědomí, sevřelo se mi hrdlo. Netušil jsem, zda nervozitou, či štěstím, jelikož potuchu o svých emocích jsem ztratil již dávno. Hranice mezi halucinogenní realitou a skutečnými sny byla nenávratně smazána poté, co jsem ti do břicha zabodl ledově kovový nůž a tvé ostré nehty rozdrápaly mé dlaně. Každý jsme tak měli své jizvy. Někdo hlubší, někdo spíše povrchové. Co však měly společného, byla bolest, kterou pro nás oba představovaly. Paralyzující agónii, svírající muka, nesnesitelný bol. Čas od času jsem se na něj podíval jen z touhy si ony sžírající emoce připomenout, dát průchod výčitkám, které se na mou mysl snesly jako hejno supů na mršinu. A poté do ní klovaly. Nejdříve pomalu a postupně, poté s čím dál tím větším nutkáním a chutí, až mi tělo velelo přeměnit mou bolest v ještě větší bolest.

Nedokázal jsem to utišit. Zazpívat té hrozné noci, kdy se vše stalo, ukolébavku, a poté ji nechat pod vrstvami mokré hlíny tlít. Časem by se stala součástí toho, z čeho vzešla. Ty bys to nazvala nicotou, temnotou, prázdnotou. Já jsem věřil. Věřil jsem v něco vyššího, v řád, z něhož jsme vzešli. Věřil jsem v moc, sílu, úmysl, který nám všem, mému i tvému tělu, nám všem, ubohým lidským tvorům, věčně nevděčným, stále nespokojeným, závistivým, lstivým, zlým a prohnilým, vdechl život, abychom se mohli vzepřít všem mylným předpokladům a dokázat, že se v nás přece jen skrývá špetka dobra, jíž jsi tak moc odmítala. Chtěl jsem ti ukázat, že to, co se mi tak bojíš svěřit, jde vyřešit. Jenže ty jsi nechtěla.

Tu noc jsi na mě kvůli tomu křičela. Hlas se ti kolébal na houpačce zlosti a bezmoci, neutišitelného jekotu, vřískotu šílence, jemuž jsem bezhlavě věnoval svou duši. Svěřil jsem ji ďáblovi v těle anděla s tak běloskvoucími křídly, že jsem nepochyboval o jeho pravosti. Rohy schované v tvých jinak světlých kudrnách nikdy nebyly vidět. Saténová rouška jemně uvázaná přes mé oči skryla to, co jsem nechtěl vidět, a dovolila prosvitnout mým iluzorním snům a těm bláznivě a smyslně chtivým představám. Byly to tvé rty pevně přitisknuté na těch mých, tvé ruce sebejistě rozepínající knoflíčky mé košile, tvá přesvědčivá slova, díky nimž jsem uvěřil, že dobro nemusí být vždy správné. Přenechal jsem ti veškerou moc nad svým tělem, které už v tu chvíli bylo stejně bezvládné jako loutka odporu, jež mě ještě před pár minutami mohla zachránit. Jenže bylo pozdě.

Bez toho aniž bych si to uvědomil, jsem se začal propadat do hlubin samotného pekla, u jehož brány jsi mě již se zářivým úsměvem vítala. Tvá křídla byla ta tam, stejně tak andělské lokny a ona křídla, jejichž perutě jsem ještě před pár okamžiky sobecky hladil. Stála jsi přede mnou v celé své skutečné podobě s žhnoucíma černýma očima, v nichž se neodrážel jediný paprsek světla, rohy schovanými v zacuchaných havraních vlasech, hmatatelnou pýchou, že jsi mě předčila. Že jsem se ti poddal, podepsal krví neměnný rozsudek smrti. Že jsem ti patřil. Nadobro. Navěky. Bezpodmínečně.

Byla to tvá radost, co ve mně vše zlomila, probudila mě ze svazující otupělosti, jejímiž okovy jsi spoutala mé dobré srdce, které jsi vždy tak moc nenáviděla. Bylo to tvůj nesmyslný pocit zadostiučinění, kterým ses mi snažila dokázat, že jen ty máš pravdu. Byla to tvá údajná láska, jíž jsi mi věnovala jako rudé jablko s tisíci slizkých červů.

Proto jsem na tebe onen večer vztáhl ruku.

"Dávalo by ovšem, Pandoro, smysl, omlouvat se za to, co sice nebylo dobré, ale v tu chvíli správné?" zeptal jsem se poté polohlasem těla bezvládně ležícího v tratolišti krve.

Bez odpovědi.

Bolest nelze přehlušit agónií.