Křídla tvých metafor

/7/

Stále jsem docházel na rehabilitace. Každý druhý den v týdnu jsem s vypětím sil donutil své ochablé svaly začít fungovat, aby mě mohly dopravit do budovy, kterou jsem ještě donedávna považoval za jediné bezpečné útočiště. 

Prý se jednalo o technickou chybu, závadu, omyl. Jeden z dělníků, který měl ten den na starosti upevňování stropních nosníků, neměl svůj den a nechtěně se přehlédl ve stavebním plánu. To byly prachbídné žvásty, jimiž mě krmilo vedení nemocnice po celý můj pobyt na odporném nemocničním lůžku. Kdybych se v té době mohl pohnout i jen o pár zanedbatelných centimetrů, hodil bych po ženě v přiléhavém černém kostýmku vázou plnou oranžových gerber, jež byly od lidí, kterým na mně údajně záleželo. Při každém pohledu na tu zářivou rezonující barvu, z níž jsem měl mžitky před očima, jsem si vzpomněl na každou takovou květinu, kterou jsem ti sám daroval.

Byla úplně stejná. Jemná, něžná, vonící po jaru a květinářství, kde mě již prodavačky znaly a pokaždé mě vítaly tím stejným škrobeným úsměvem, protože věděly, kolik dívek jsem tím stejným způsobem již pobláznil. A stejně nikdy nic neřekly. S do morku kostí odsuzujícím výrazem mi prodaly květinu a já odešel. Byl jsem rád, že jsem mohl odejít. 

Jenže ten den byl jiný. V prodavaččiných hebkých rukou zabalovaná rudá růže promluvila. Najednou jsem to nebyl já před kasou a ona schovaná za ní, jako bych se jí každou chvílí chystal okrást. Byli jsme to my dva v den, kdy jsme se poprvé potkali. Skláněla ses nad regály s místními potravinami a sledovala jsi jejich štítky, jako by pro tebe každá ušetřená koruna představovala spásu. V uších jsi měla sluchátka, z nichž sice žádná hudba nevycházela, zato však z tvých úst ano. Do teď nevím, zda sis tenkrát byla vědoma toho, jak opatrně a přesně a precizně a nahlas tvá popraskaná ústa obtahovala slova rytmické písně, jíž jsi v tu chvíli věnovala celou svou pozornost. Je to ona melodie, které děkuji, že jsi byla tak nešikovná, a ve chvíli, kdy ses natahovala pro jednu z konzerv, jsi shodila polovinu regálu na zem.

Spolkl jsem svou obvyklou potřebu se nad neštěstím jiných pousmát a začal jsem ti pomáhat s jejich vyskládáváním zpět do polic. Věnovala jsi mi plachý úsměv, který mě dosud vysvobozuje z nočním můr, jenž už před časem pozřely ty bláhové sny našich bezstarostných dní. 

Nedala jsi mi svoje číslo, ani jsi mi nesdělila své jméno. Má touha najít tu dívku, jež mě později v květinářství donutila vyměnit touhu a vášeň růží za smích a cit gerber, byla ovšem obrovská. 

A jak jsem se vracel zpět z jedné iluze, která se přelévala v druhou, ta v třetí, a celá má realita se rozplývala v deziluzích kvetoucího města, uvědomil jsem si, že naše květina už dávno uschla, zvadla, zčernala na uhel. Zabil ji smog a mé plané sliby. 

Tvá krev by na růži nikdy vidět nebyla.