Pandora
Bolelo to. Svíjela jsem se v nekonečné agónii, kterou nezpůsobil nikdo jiný, než ty. Celé mé tělo bylo paralyzované, nemohla jsem se pohnout ani o píď. Mými jinak ochromenými končetinami tepala vroucí krev a mé srdce, to vypovědělo službu. Stehy, kterými bylo na jemno sešito, držely. K čemu ovšem byly, když orgán, jenž měly zachránit, již ztratil veškerou naději? Běželo zcela naprázdno, zbytečně, bezúčelně. Bylo to rouhání, ale přála jsem si, aby se zastavilo nadobro. Aby vyšší moc ukončila mé trápení, jemuž jsi mě tak bezohledně vystavil. Každý nádech mi zabodával do břicha tisíce malých jehliček a já nechtěla jen dál přiživovat svou naději, že tím člověkem, co mi toto všechno způsobil, jsi byl právě ty.
Neúspěšně jsem se pokusila přetočit na bok, avšak všechny stehy na mém těle okamžitě zaprotestovaly bolestí, jež mi zabránila se o to pokusit znova. Mohla bych otevřít oči, nahmatat vedle sebe červené tlačítko, které by zavolalo setru, a požádat ji, zda by mě nepřetočila na jednu ze stran. Nemohla jsem si totiž ani vybavit, kdy naposledy jsem zcela bezmocně neležela zádech. Jenže ztráta mě obklopující tmy by znamenala okamžitý a prudký náraz s realitou, jíž jsem ještě nebyla schopna čelit. Zahltili by mě otázkami. Všichni lidi od doktorů a policistů až po mou rodinu. A poté bych se také musela postavit tobě.
Bylo to jako včera. Ty bezesné noci, kdy noční můry sužovaly mou mysl a já se jen křečovitě zmítala někde mezi nebem a peklem v prostoru, odkud jsem sama nikdy nenašla cestu ven. Byla jsem v něm lapena bez možnosti máchnout křídly a vznést se směrem k Měsíci a hvězdám, jež mi měly být trasou ke spáse. Měla to být má mapa, po které budu jemně našlapovat, kráčet ve snaze nezadřít si do bosých chodidel střepy padajících komet, co dopadly na zem a roztříštily se stejným způsobem, jako mé sny o nás. Zbyl z nich jen světelný prach, malé zářivé částečky dní, jimž jsem dala kousek své duši. Ve snaze nevyhasnout a neupadnout do spárů zapomnění jemně problikávaly, ale mně stejně jako jim bylo naprosto jasné, že všechno jednou navždy zmizí a už se nikdy nevrátí k životu.
Vždy jsi mě držel v náruči, když jsem křičela, křečovitě zarývala nehty do tvých do krve rozedřených dlaní. Objímal jsi mě tak pevně, jak to jen šlo. Snažil ses mě vytrhnout ze spárů démonů, jenž mi našeptávali sliby plné jedu. Mlžný opar se postupně začal rozplývat, na nebi se objevila Polárka a já opět našla cestu ven z temnoty, kterou s sebou noc přinášela.
Některé noční můry ale nekončí po probuzení. Jsou i ty, které spolknou vaší realitu. A mně až bolestivě pozdě došlo, že tou temnotou, tou jsi byl celou dobu ty.
Tou nejkrásnější ukolébavkou jsou milosrdném lži.
ČTEŠ
Křídla tvých metafor
Conto"Zdá se mi to, nebo pivoňky ve tvých vlasech kvetou modře?" Kdekoho by tato věta zmátla, pomalu a nemilosrdně by ho mučila, až by ho nakonec dohnala k šílenství. Jenže v našem světě, kde bonbóny byly hořké a láska chutnala po šťovíku, byly metafory...
