Přednáškové třídy byly jedním z mála míst, kde jsem mohl poklidně spát bez pomyšlení na mě stále sužující noční můry plné jízlivých tónů mé vlastní pošetilosti. Melodický hlas podsaditého profesora genetiky ukolébal neklidné proudy vzruchů vířících v mé hlavě, mezitím co se nukleové baze mých buněk spojovaly do nesprávných dvojic, čímž dávaly vzniknout chemické reakci nerozluštitelného kódového šílenství. Před mýma očima problikávaly kombinace dědičných chorob matky a psychopatických tendencí otce, chudáka dítěte, které má předpoklady k tomu získat od svých rodičů jen to nejhorší.
Možná, že jsem to bral za špatný konec, ostatně jako vždy. Můj život byl rovnicí pesimismu a připravenosti na to nejhorší. Optimismus dával falešnou naději, která když shoří v hlubinách prázdných slov, tak je konec. Neobnoví se již v krásnou nevinnou pivoňku naivity, nýbrž z ní bude popelavě šedý kosatec výčitek. Proto jsem tak nerad při pohledu do napjatých tváří rodičů sděloval informace, jež by nakonec mohly potopit mě. Místo toho jsem tedy zklamal je. A poté jsem utekl.
Nechal jsem je v dokonale bílé místnosti plné blikajících, pípajících a skřípějících přístrojů, jež jim předpověděly budoucnost, o níž se však neprosili. A utekl jsem. Pryč od zodpovědnosti, jež mi byla položena na bedra a já ji nyní musel předat do utrápených srdcí dalších. Nestál jsem o pohled na proudy slz, jež měly následovat, emoční zhroucení, které mělo nastat, vzájemné obviňování, kdo za vše může. Na nic z toho jsem neuměl zareagovat. Měl jsem akorát inkoustové pero a bílý nepopsaný bloček, do něhož jsem si nikdy nic nenapsal. Byl jsem dutý, prázdný, nepoužitelný. Nestál jsem za nic.
Z bdění mě probudil děsivé řinčení současnosti. Mé prvotní zděšení, že jsem prospal celou hodinu, pominulo v okamžiku, kdy jsem zjistil, že se celá místnosti otřásá ve svých základech. Sklenice vody na mé lavici zběsile poskakovala, jako by chtěla před blížícím se nebezpečím co nejrychleji utéct do smrtelné náruče roztříštění.
Srdce mi zachvátil pocit paniky. Roztěkaným pohledem jsem se rozhlédl po liduprázdné třídě, abych však uviděl něco, co mi oprátkou těsně stáhlo hrdlo. Výjimečně jsi to nebyla ty. Pekelný žár, jež však zachvátil můj krevní oběh, byl k nevydržení. Hořel jsem.
Probuzení nemusí nutně znamenat vysvobození. Obzvláště ve chvíli, kdy je Vaše odporná realita horší nežli ošklivý sen.
ČTEŠ
Křídla tvých metafor
Short Story"Zdá se mi to, nebo pivoňky ve tvých vlasech kvetou modře?" Kdekoho by tato věta zmátla, pomalu a nemilosrdně by ho mučila, až by ho nakonec dohnala k šílenství. Jenže v našem světě, kde bonbóny byly hořké a láska chutnala po šťovíku, byly metafory...
