Křídla tvých metafor

/1/

Všude bylo ticho.

Zdi místnosti byly protkány němými slovy inkoustových per, jejichž náplně vyschly nedostatkem emocí již před časem. Staly se bariérami svobodným srdcím, které si jen přály puknout štěstím či se složit pod nápory slaných vln bezmoci. Představivost zde neměla své místo, stejně tak jako moc nad osudy bezejmenných loutek života.

Nedávalo mi to smysl. Byly to knihy, měly mít svůj význam, svůj svět, svou vůni, svůj rukopis, svou iluzi, své plíce. Dýchání bylo tak přirozené, jenže jim bylo upřeno. Každé slovo od srdce, ne z hlavy, bylo škrtnuto tlustým rudým fixem nenávisti. Stávalo se to čím dál častěji. Slova se rozvířila do nekonečného černobílého proudu zmatku, který polykal, avšak nevracel. Významy se degenerovaly, pointy se vytrácely, smysly textů mizely. Z pohádek se stávaly noční můry, jejichž pohádkový les zabíjel princezny a dával netvorům kouzelný nápoj krásy. Čistá láska znetvořila nekonečné pouto v povrchní lest plnou planých slibů vyřčených jedovatými rty matky lží. Za upřímnými úsměvy se skrývala nepokrytá nenávist, která rozežrala každý centimetr pravdomluvnosti jako koncentrovaná kyselina. Byla to odporná iluze.

Vír neustával. Časoprostor se již nedal určit, vše bylo rozmazané do šedivých šmouh nejistot a proklatých metafor neurčitostí. Chtěl jsem najít jeden stálý bod, abych se zachytil nad temnou propastí a věděl, že není do jádra prohnilý. Chtěl jsem jedno rudé jablko bez červa zkázy, který se přetvařuje v dobro světa. Chtěl jsem vyklouznout spárům šíleného mága, jenž mi zničil veškerou víru ve spásu.

A poté, přesně v okamžik, kdy mi královna intrik přiložila ke krku ledovou dýku, do mě uhodil blesk. Před očima mi problikly tvé temné studny odpuštění a já věděl, že jsem jen v obyčejné místnosti plné stolů a polic s nekonečnem knih - přesně tak, jak tomu v knihovnách bývá. Vše bylo pryč.

Snění není špatné do chvíle, kdy otevřeš oči.