Myšlenky na včerejší večer mě bolely až do morku kostí, který vyžrala směs neznámých alkoholických nápojů svůdné barmanky v rudých přiléhavých šatech. Vykroutit se jim bylo nemožné a tak jediným možným řešením bylo nechat se nekonečnou temnotou polapit nanovo. Spousta lidí, spousta potu, spousta lihovin, pulzující hudba linoucí se z reproduktorů zapomnění a hlavně poddajná osa času, jež se zkreslovala s každým dotykem znovu nabité svobody. Jeden noční útěk znamenal mnoho malých zkáz veškerých mých lidských zábran. Nyní jsem již mohl zapomenout na nekončící obviňování neznámých lidí, jejichž duše podlehly stejným způsobem jako ta má.
Dopadl jsem stejně jako oni. Byl jsem nucen se zabydlet v tisíce kilometrů hluboké propasti neodpustitelných hříchů, ze které vede cesta zpět jen před planinu ubohých nářků a ponižujícího sebezapření. Život v terpentýnovém pekle plném života ohrožujících nástrah sladkých mukou se v porovnání s přiznáním své lidské slabosti zdál jako ráj.
Netušil jsem, zda má představa o realitě, byla stále ovlivňována matoucími deriváty uhlovodíků či jen mým pomatených vnímáním reality, avšak jsem byl skálopevně přesvědčen, že se jen opět snažíš vkrást do mé bodavou bolestí pochroumané mysli. Nedával jsem ti to za zlé. Také jsem měl ve zvyku využívat slabých chvil lehkomyslných bytostí, jež se rozhodly být důvěřivé vůči světu. Nikdo si v tu chvíli není schopen uvědomit, že dělá chybu. Přes oči je mu přehozena rouška pomyslných slov, jež jsou však ve skutečnosti jen slibem peklu.
Být tím, jenž ubližuje, je jedna věc. Okusit však zrady, to je věc druhá. Kéž bych mohl s čistým svědomím říci, že je možné si vybrat stranu. Kdyby to však byla pravda, nebyl bych nucen postavami v bílých pláštích utišit svou bolest barevnými lentilkami šílených. Nebyl jsem blázen a ty jsi to věděla. Ty jsi byla tím, kdo měl nade mnou veškerou moc. Byla jsi tím, kdo ubližuje, čímž jsi mě donutila svíjet se v agónii tvého područí. Chtěl jsem ti ublížit, avšak jsem nemohl.
Ztráta bludiště minulosti bolí více, nežli skonání srdečního rytmu součastnosti.
ČTEŠ
Křídla tvých metafor
Historia Corta"Zdá se mi to, nebo pivoňky ve tvých vlasech kvetou modře?" Kdekoho by tato věta zmátla, pomalu a nemilosrdně by ho mučila, až by ho nakonec dohnala k šílenství. Jenže v našem světě, kde bonbóny byly hořké a láska chutnala po šťovíku, byly metafory...
