Křídla tvých metafor

/2/

Rušné proudy barev zvýřily můj neklidný spánek, jež se plíživě dostavil teprve před chvílí. Nejprve mne omamně přikryl načechranými bílými obláčky, zabalil mě do své přívětivé náruče krásných snů a poté mě nechal se nasytit nasládlým plynem iluzí. Zničeho nic jsem se vznášel na nebeským peřinách dětské nevinnosti neposkvrněné lidskou zkažeností, našlapoval jsem jemně, s patřičnou opatrností. Co kdyby se tenká podlaha ze skla roztříštila a já spadl do pekelných spárů pozemského života?

Prudce jsem sebou škubl. Zda to bylo ve snu, či ve skutečnosti, jsem netušil. Mou pozornost však upoutala rozostřená postava vystupujících z nekonečných proudů osvobozující páry. Havraní vlasy jí splývaly po odhalené šíji až k pasu, kde skončily a nechaly za sebou jen temnou pustotu. Byla drobná jako holčička. Udělal jsem krok v před. Byla to lidská bytost? Anděl? Satan? Neuspokojovala mě žádná z možností.

V nitru se mi rozhořel karmínový plamen zuřivé zvědavosti. Sevřelo se mi hrdlo. Instinktivně jsem se rozkašlal, místo úlevy se však dostavila ještě prudší bolest. Plíce mi pohltil žár nebeského ohně. Mé racionální uvažování nedostatkem kyslíku vypovědělo službu. Udělal jsem další krok v před.

Hlavou mi projel elektrizující proud výčitek. Svalil jsem se do mučivého klubíčka nesnesitelných mukou. Víčka jsem pod falešným dojmem naděje zavřel, neboť jsem odmítal prohlédnout skrz bariéru snového světa k tomu skutečnému. Další krok, který jsem udělal, nyní jen ve své představivosti, však směřoval pryč. Nechtěl jsem v tomto bohapustém místě strávit už ani chvíli.

Sekundu předtím, než jsem se s jekotem probudil, jsi ke mě rychlostí světla přiskočila a pošeptala mi slova, jež mi měly spíše poradit, než mě vyděsit. Na mě však působily jako sérum jedu.

"Nevěř svým slepým očím. Dbej na rty jiných plné předsudků.

Teprve tehdy rozbiješ sklo mezi námi."