Křídla tvých metafor

/8/

Stále mě sledovali, koukali na mě, civěli, pozorovali každičký můj pohyb, jako bych byl loutkou na provázcích, která se bez cizí pomoci skácí k zemi. Byly to pohledy mých přátel, mých kolegů, dokonce i náhodných kolemjdoucích. Všichni se snažili tím nejvíce očividným způsobem zjistit, jak mi dopřát pomoc, o kterou jsem ale ani v nejmenším nestál. Měl jsem po krk otázek na mou pošramocenou nohu, již jsem musel jako mrzák tahat prakticky za sebou, neskousl jsem příval lítosti, který se rozprostíral nemocničním pokojem v okamžiku, kdy jsem do něj vstoupil. 

Nebyl jsem to já, kdo měl být středem pozornosti. Měli jím být mí pacienti, osudem zmačkaní lidé, kteří nechtěli nic jiného než vyžehlit zlomeniny a pomačkaná místa na kůži. Chtěli zalátat díry v orgánech, spravit rozpárané švy, jenž přetrhla nešťastná ranní autonehoda. A já jsem jim to chtěl dopřát. Chtěl jsem jim darovat tu možnost začít od znova, i když to znamenalo postavit se ranám osud, které jim byly z čistého uštědřeny. 

Jenže i oni na mě upírali ony oči plné falešného porozumění, jako by se mi snažili říct, že ví, čím si procházím. Nechtěl jsem jim kazit iluze o tom, jaké halucinace mě již po několik měsíců sužují, a jakými výčitkami mě sužuješ i za bílého dne. A tak jsem mlčel. 

Prošedivělého pána s krvácející slezinou jsem poslal přímo na operační sál, malou holčičku s růžovými stužkami ve vlasech pro změnu na rentgen, protože i když mi chtěla předvést, jak dokonalou dokáže vyšvihnout stojku, na první pohled bylo zřejmé, jaká bolest jí celou paží pulzuje. Dvojici upovídaných postarších paní jsem přenechal Melise, stejně společenské stážistce, jejíž citové výlevy obvykle spočinuly na mé hrudi. 

A poté se zářivě bílou chodbou ozval poplach, který mi zmrazil krev žilách. Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhl směrem k pokoji, odkud se ona příšerná kakofonie bezmoci a úzkosti ozývala. V okamžiku, kdy jsem tam dorazil, kolem tebe pobíhal nespočet zdravotních sester v křídově čistých uniformách, jež mi připomněly hejno na svobodu vypuštěných holubic. Jejich volnost mi však v tu chvíli byla zcela lhostejná, jelikož to jediné, na co jsem se soustředil, bylo nedopřát ji tobě.

Zastavilo se ti srdce. Neměla jsi pulz. Tvé plíce již nevdechovaly odporný nemocniční pach chlóru a dezinfekce, na který sis ustavičně stěžovala. Donutila jsi mě přísahat, že pokud se na přístrojích vynulují veškeré údaje a čára, která při tlukotu tvého srdce v nepravidelných rytmech vždy nadějně poskakovala, najednou splaskne, nepokusím se tě oživit. Já před sebou ovšem neviděl tu nesmělou dívku, jež mě se slzami v očích donutila ony lživé přísahy vyslovit, ale nevinného anděla, který se chtěl vzdát svých křídel, a pomstychtivého ďábla, jemuž je chtěla darovat. Nemohl jsem tě nechat jít, pochop. 

Stačil jeden výboj. A i když vím, že to nebylo možné, postřehl jsem, jak se tvé ještě před chvílí bezvládné koutky zkřivily do mírné úsměvu. Projel mnou stejný proud elektřiny, jako před chvílí tebou. Ten můj ovšem nebyl život zachraňující, nýbrž devastující. Byla jsi zpět.

Nechme odletět holubice bez křídel.