Začalo to základní školou. Naše přátelství trvalo až dodnes, než jsem vás jednoho po druhém ztratila. Jenže někdo mi stále namlouvá, že se jednou v daleké budoucnosti znovu setkáme...ale ne tak, jak jsme se znali od dětství.
„Všechno jsem ztratila...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*1929*
„Mami, tati, tak já jdu," oznámila jsem rodičům, když jsem si v předsíni obouvala boty a brala do rukou svojí školní brašnu. Můj otec něco houkl z obýváku, kde obvykle seděl a kouřil svůj doutník.
Jediná se přihnala máma, svírajíc mojí svačinu, co jsem zapomněla na stole v kuchyni.
„Tady, Amber. Příště si ji už nezapomeň, prosím," usmála se na mě matka, když mi vložila jídlo do brašny a dala pusu na čelo na rozloučení. Úsměv jsem jí opětovala a už uháněla za kamarádkami hned za rohem, co na mě čekaly.
Poté jsme spolu šly do školy a povídaly si spolu o různých věcech. Byly jsme rozumné. Žádná sprostá slova a měly jsme pochopení pro ostatní. Zkrátka křesťanské děti.
Došly jsme do školy s tím, že zamíříme do třídy, ale něco se dělo. Zrovna nikde žádná profesorka nebo profesor, ale pouze nahlas vyřvávající spolužáci. Spolu s holkama jsme šly blíž a uviděly nejznámějšího kluka ze školy a taky našeho spolužáka Freda Hala, jak si před všema podává jiného.
Ten druhý byl z vedlejší třídy. Jmenoval se Steve Rogers a nebyl zrovna oblíbený. Spíš středem opakované šikany, na kterou byl již zvyklý. Ostatní z toho měli prostě srandu.
Jenže já ne. Okamžitě jsem se prorvala dovnitř, aniž by se kamarádky na něco zmohly a odtrhla jsem Freda od blonďáka, co byl zrovna zemi a nechal do sebe kopat.
„To stačí, nech ho být!" zaječela jsem na něj a pouze jsem si od něj vysloužila pobavený smích a neupřímný úsměv.
„Ale no tak, Amber. Přece by ses nezastávala takový nuly," prohlásil a to jsem mu vrazila pěstí do obličeje. Zavyl bolestí a odpotácel se o pár kroků dozadu.
„Nula, která se učí líp jak ty a něco v tý hlavě má, což ty ne. Takže ho ode dneška všichni necháte být, nebo to nahlásím řediteli!" řekla jsem rovnou všem a ze začátku mi bylo ukradený, že se se mnou přestanou bavit.
Všichni začali odcházet, takže se brzy chodba vylidnila a zazvonilo na hodinu. Kašlala jsem na to a přešla k již vstávajícímu, nebo se o to aspoň pokoušel, Rogersovi a natáhla k němu ruku.
Zaskočeně se po mně podíval, ale nakonec pomoc přijal a pomohla jsem mu na nohy.
„Já...díky," dostal nakonec ze sebe a uviděla jsem, jak se začervenal. Usmála jsem se a rukou smetla z jeho ramene trochu nečistot ze země.
„Neděkuj. Nedokázala jsem se na to dívat," odpověděla jsem mu a dočkala se úsměvu konečně i od něj, i když měl natržený ret.
„Tebe jsem tu ještě neviděl, nebo jsi tu nová?" zeptal se, když jsme si společně sedli na lavičku v chodbě a já z brašny vytáhla čistý látkový kapesník, aby si mohl očistit rány.
