Začalo to základní školou. Naše přátelství trvalo až dodnes, než jsem vás jednoho po druhém ztratila. Jenže někdo mi stále namlouvá, že se jednou v daleké budoucnosti znovu setkáme...ale ne tak, jak jsme se znali od dětství.
„Všechno jsem ztratila...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
O pár hodin později
„Mohl bys zastavit tady, prosím?" hlesla jsem po delší době, když se Howard rozhodl mě svézt do města. Už bylo po výslechu Zoly. Kupodivu jsem se divila, že něco o našem úhlavním nepříteli vyklopil. Phillips moc dobře věděl, že přede mnou ho ubránit nemůže, ale zatím jsem nikoho zabíjet nechtěla. Ani přes to, že bych tím pomstila smrt Buckyho.
Howard zastavil před vyhořelou mojí bývalou hospodou a nechal mě vystoupit.
„Mám tu počkat?" zeptal se a já krátce přikývla. Rozešla jsem se k vyhořelé části budovy. Už to byla nějaká doba, co jí Hydra podpálila, aby se mi pomstili. Aby mi sebrali, nad čím jsem trávila tolik času. Ale zvykla jsem si. Poslední dobou mi toho sebrali tolik, že se to nedá ani spočíst.
Nacisti mi sebrali rodiče. Hydra mi dala schopnosti, ze kterých mám sama strach a neřekla jsem o nich ostatním. Připravili mě o podnik, později v tu samou noc i o byt a teď Jamese. Bylo to tak rychlé jako na běžícím pásu.
Opatrně jsem nohou našlápla na spálené dřevo a ucítila, jak mi pod nohama začalo praskat. Rychle jsem z něj slezla a vešla dovnitř úplně. Nacházela jsem se v bývalé herně a taky v místě, kde bylo pódium. Chtělo se mi začít z toho místa brečet, jak to tam bylo temné a tiché.
„Moc dobře věděl, jaké jsou riziko, když s Vámi půjde. Nemůžete se obviňovat, za něco, za co nemůžete," zaslechla jsem povědomí hlas. Bylo to kousek od místa, které bylo zasypané, ale dalo se tam dostat z druhé strany, takže jsem se začala vracet a zároveň poslouchat.
„Nebudu v klidu, dokud Hydra celá nepadne," ozval se další hlas a po chvíli jsem už rozpoznala oba hlasy. Peggy a Steve.
„Jistě. Chápu Vás," na chvíli se Peggy odmlčela, „uvidíme se na základně." Tím hovor skončil a utichlo to. Mezitím jsem stihla obejít část budovy k místu, odkud agentka vyšla. Schovala jsem se za rohem zdi a počkala, až úplně odejde a teprve jsme se dostala ke vchodu. Spíš k díře ve zdi.
Vešla jsem dovnitř a pak podle zvuků cinkání skla našla Steva. Tak nějak jsem se vždycky bála, že ho takhle najdu. Moje noční můra se stala skutečností a teď ho takhle najdu sedět u kulatého stolku se sklenkou a poloprázdnou láhví nějakýho pití.
„Steve?" oslovila jsem ho nejistě a vzhlédl ke mně s unaveným pohledem. Jedna ruka mi vysela podél těla a ta druhá křečovitě držela fotky nás v tří v jedné z kapes od kabátu. Přemýšlela jsem dlouho, jestli mu to říct, ale nakonec jsem se rozhodla. Nechtěla jsem ztratit ještě jeho.
„Co tady děláš?" zeptal se a upil ze skoro prázdné sklenky průhledné tekutiny. Pokoušela jsem se to pití ignorovat a posadila se na ohořelý bar. Divila jsem se, že ještě držel. Vypadal jako uhlí.
„Přišla jsem sem přemýšlet," odpověděla jsem mu a podívala se po něm skleslým pohledem, když se znovu napil a trochu si přilil z láhve.
