𐌉 ᑭ𝘳𝘰✝𝑒𝖼✝ ყ𝘰𝑢¹ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒¹〕

10.

„Přijíždí k vám jihozápadně dodávka. Zdá se, že je nacistů a je uvnitř něco okolo deseti vojáků," ohlásil nám přes vysílačku Gabe, zatímco jsme byli ukrytí v lese a čekali na svých místech. Já byla skrčená za stromem na menší skalce a čekala na příležitost.

„Amber," dál mi povel Steve též přes vysílačku a já se podívala za roh stromů na cestu, jestli už dodávka dorazila. Viděla jsem ji v dáli, tak jsem chvíli vyčkala a vytáhla si normální šíp, který jsem po té přiložila na luk a vyčkávala.

Zbýval kousek a mně po čele začaly téct kapky potu. Byl skoro na místě kde jsem ho chtěla mít. Připravila jsem se a po té jen vystřelila na pneumatiku projíždějí dodávky. Zopakovala jsem to i u zadní a tím jsem auto vyřadila z jízdy. Do doby, než si nasadí novou rezervu.

Když se dodávka zastavila, vyskočili z ní dva vojáci se znaky Hydry na ramenou. Začali si prohlížet mnou způsobené škody a brzy tam našli i šípy. Nechápavě se po sobě podívali a brzy se otočili mým směrem. Rychle jsem se schovala za strom, protože byl dost široký na to, aby mě za ním nikdo neviděl.

„Hoši, jsou vaši," zašeptala jsem do komunikátoru a doufala, že to nebylo slyšet k tam těm dole. Asi bych to normálně nepřiznala, ale měla jsem strach. Že mě najdou a zabijou hned první misi potom, co mě Steve ukecal.

Pár chvil na to se ozvaly výstřely a po té křik naší skupiny. Když jsem nahlédla za roh stromů, uviděla jsem vojáky Hydry, kulatý štít ve znaku Ameriky a naše komando. Pomalu, ale jistě všechny z nepřátelské strany naši zabili a já mohla vystoupit z úkrytu. Někdo mi však v tu chvíli podrazil nohy a já spadla na zem. Spadl mi i luk, pro který jsem se chtěla rychle natáhnout, ale to už zaznělo odjištění zbraně a zastudila mě na spánku studená hlaveň zbraně.

„Cekni a projde ti hlavou kulka," pohrozil mi Hydrant a upřeně se na mě díval. Chtěla jsem svůj luk, ale byl ode mě asi pět metrů. Rozbušilo se mi strachem srdce a pouze jsem čekala, až stiskne spoušť. Rozšířily se mi zorničky strachem, když mě chytil prudce za ruku a vytáhl na nohy s tím, že mě čelem natiskne na strom.

Snad Hydra svoje oběti neznásilňuje.

Hlaveň zbraně stále u mé hlavy a já si pomalu začala říkat, kde jsou ostatní. Všechno utichlo a zdálo se, že odešli a nechali mě tam. Proč by taky mezi sebou chtěli někoho jako já

Ozval se výstřel jako ve zpomaleném filmu. Zatajil se mi dech. Myslela jsem, že je konec, ale pak mi došlo, že před očima jsem neměla tmu. Naopak, chlad zbraně u mé hlavy zmizel, tak jako zbraň, která vypadla Hydrantovi z ruky na zem a on spadl hned za ní. Jen tak tak jsem uhnula, aby nespadl na mě.

Vyděšeně jsem se na něj dívala a když jsem ho obcházela, do někoho jsem vrazila. Málem jsem upadla, ale někdo mě chytil a sevřel v náručí. Zvedla jsem opatrně hlavu, abych prohlédla na svého zachránce.

„Vypadáš jak roztřesenej ratlík," ušklíbl se Bucky a jakmile jsem se aspoň trochu vzpamatovala a postavila se, nemilosrdně jsem mu jednu vrazila. Vyjekl bolestí a mnul si na tváři otisk mojí ruky, která mu před chvílí přistála na obličeji.

„Ne každá záchrana dívky končí šťastným koncem, Barnesi," odfrkla jsem si naštvaně a odešla od něj, abych sebrala ze země svůj luk a vysypané šípy, které jsem si trochu očistila od hlíny.

„Za co?!" vyhrkl nechápavě a já protočila očima. Nedělej, že nevíš, Bucky. Víš to až moc dobře.

„Za to předtím a teď za toho ratlíka," zamračila jsem se a všimla si naší skupiny, co o nás nevěděla. Rozhodla jsem se připojit k nim a sestřelila dva nepřátele v blízkosti Jima a Montyho. Děkovně na mě při náhodným otočení kývli a dál pokračovali v boji. Každou chvíli byl slyšet křik umírajících nepřátel až nakonec všichni leželi ve vlastní krvi na zemi a dopadal na ně první poprašek sněhu.

Nebylo divu. Bylo taky už desátého prosince a už bylo na čase. Sakriš...patnáct dní do Vánoc.

„Pokračujeme," vydal Steve povel a společně jsme se vydali vstříc další dlouhé cestě přes bitevní pole v lese. Trvalo nějakou dobu, než se nám podařilo najít nepřátelský tábor, kde se nejspíš na noc zastavilo pár německých vojáků. Zrovna tam nikdo nebyl, tak jsme tam šli s Buckym a Stevem sami a nechali zbytek v lese.

Vlezla jsem bez pozvání do jednoho ze stanů a našla místo na spaní, nějaký věci s hákovým křížem a pak fotky ukryté napůl dekou. Zvědavost mi nedala a vytáhla jsem je. Byl tam muž s ženou a malou dívkou s úsměvem na tváři a dvěma blond copánky. Zdálo se mi to normální do doby, než jsem u těch fotek našla další tři, které mi vyrazily dech.

Na jedné jsem byla já, na druhé Steve a na třetí Bucky. Byly odlišné tím, že u mě a Buckyho byl malý otazník. Nebyl nijak moc čitelný, ale rozluštila jsem ho. U Steva byl křížek a asi dva vykřičníky. Něco se tu dělo a bylo to doopravdy divný. Radši jsem fotky rychle uklidila, ale ne na původní místo, nýbrž k sobě do kapsy. Do čeho jsme se to zase namočili!

Rychle jsem stan ve spěchu opustila a sešla se ve středu tábora se Stevem i Buckym, který už spolu něco řešili. Samozřejmě to patřilo k situaci, nikoliv něco vedlejšího. Doufám.

„Máš něco?" okamžitě se mě Steve zeptal a já okamžitě začala přemýšlet, zda ó těch fotkách říct. Nakonec jsem si to nechala pro sebe a zavrtěla hlavou.

„Ne. Chcete na ně čekat?" podívala jsem se po obou a ti se podívali pro změnu po sobě. Nakonec se zase podívali na mě a souhlasně přikývli. Steve poslal Buckyho za ostatními, aby jim to vyřídil. Zůstali jsme v táboře sami a ani na sebe nepromluvili. Neměli jsme o čem mluvit.

„Pojďme se schovat," pobídl mě a ukázal mi cestu k nejbližší jeskyni. Nebyla moc velká, ale na schovku stačila. Steve donesl dřevo na oheň a já udělala ohniště z kamenů do kolečka. S pomocí dalších dvou Steve vyvolal jiskru, kterou dřevo zapálil a společně jsme si k němu sedli.

Byla skoro noc a zbytek týmu se ozval ve vysílačce, že jsou na svých pozicích a čekají, až nepřátelé dorazí. Steve jim dal pokyny, že jakmile se někdo objeví, tak mají dát vědět. Zůstali jsme tam tedy sami. Venku občas vyli vlci na již vystouplý měsíc na nebi a náš táborák příjemně plápolal a hřál.

Ustlala jsem si unaveně na zemi a zbraně měla uložené vedle sebe, kdyby nastal náhlý útok. Steve stále do táboráku přihazoval a udržoval oheň. Všiml si mě a popadl ze země svoji vojenskou brašnu a dal mi ji pod hlavu místo polštáře. Nechápavě jsem se na něj podívala a Rogers se pouze pousmál.

„Využij ten čas a odpočiň si. Nemůžeš bojovat bez energie," mrkl na mě, protože mi tím připomněl frázi, co jsem mu řekla před pár lety. Zaskočilo mě to, ale nakonec jsem se pousmála taky a zavřela oči.