Začalo to základní školou. Naše přátelství trvalo až dodnes, než jsem vás jednoho po druhém ztratila. Jenže někdo mi stále namlouvá, že se jednou v daleké budoucnosti znovu setkáme...ale ne tak, jak jsme se znali od dětství.
„Všechno jsem ztratila...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Tak co poslední dny? Dlouho jsme se neviděli," zkusila jsem s ním navázat nezávazný kontakt, zatímco jsem mu pomáhala při vaření. Skoro to zvládal, ale pořád byl jaksi pořád mimo koncept všeho.
„Nic se nezměnilo. Teda až na to, že mě propustili z práce," řekl potichu, abych ho neslyšela. Potíž byla, že jsem ho slyšela a zaskočilo mě to.
„Ale co výdaje za dům? Budeš s tím mít problémy," položila jsem mu ruku na rameno a snažila se působit jako podpora.
„Nějak si poradím," pousmál se a snažil se být v pohodě, ale ruku z ramene jsem mu nesundala.
„Můžeš jít klidně ke mně na byt. Stejně jsem tam sama a je to velký aspoň pro pět lidí," doufala jsem, že to přijme. Už takhle ten dům byl velký a vyžadoval hodně. Můj byt byl akorát a každý by měl vlastní pokoj.
„To přece nejde. Nemám peníze na podnájem," pokusil se vykroutit, ale já pouze zakroutila odmítavě hlavou a ignorovala jídlo na plotně.
„Všechno zaplatím, ale mám pár podmínek. Občas uklidíš, nakoupíš a nebo mi přijdeš pomoct do hospody. Nic víc a nebudeme si lézt na nervy," usmála jsem se a prohrábla mu vlasy. Zamračil se a dal si je zase do původního stavu.
„Tebe nejde jen tak odmítnout," zasmál se a po té jsem ho objala. Objetí mi opětoval a hned na to jsme oba ucítili něco štiplavého a hořící sporák.
„Hoří!" napodobila jsem požární poplach, ale ten se neozval. Neměl v domě ani detektor kouře a jednat jsem začala, až mi chytla moje košile.
„Dohajzlu!" křikla jsem a hned si to namočila pod vodu, která taky sotva tekla. Jelikož se Steve pokoušel už sporák uhasit.
„Mluv slušně!" okřikl mě, vrazil mi do ruky hrnec s vodou, který jsem okamžitě svrhla na hořící spotřebič. Jakmile se oheň začal rozšiřovat po dalších věcech v kuchyni, začala jsem proklínat ono místo, kam jsem v životě neměla chodit.
Rychle jsme oheň uhasili. Dobře, byla to nějaká doba, ale povedlo se to. Za tu cenu, že byla spálená polovina kuchyně a totálně k nepoužití. Pak jsme se spolu se Stevem na sebe bezradně koukli.
„Ještě pořád platí ta tvoje nabídka na bydlení u tebe?"
**
„Tvůj pokoj je tam. Koupelna je po levé straně od kuchyně, která je spojená s obývákem a jídelnou v jednom. Můj pokoj je naproti tomu tvému, ale snad mi tam nepolezeš," provázela jsem Steva po svém bytě a říkala mu určité důležitosti.
„Nemám důvod ti chodit do pokoje," pokrčil rameny a koukl na mě nechápavým pohledem. Mávla jsem nad tím rukou a pár jeho věcí, co si vzal s sebou, jsem položila na zem v jeho pokoji.
„Sice nic moc, ale postačí to," prohlásila jsem, když si sedl na postel a já stála pořád u otevřených dveří pokoje.
„Takže platí ty podmínky, o kterých si mluvila?" zeptal se opatrně s pohledem upřeným přímo na mě.
„Ano. Nejsem mrcha, abych si vymýšlela další. Od toho jsou tam ti venku," přešla jsem k oknu a otevřela ho, abych dovnitř vpustila trochu čerstvého vzduchu...v naší době trochu těžko, protože byly znečištěné ulice.
„Děkuju ti, že mi pomáháš," vděčně se usmál a já se usmála taky. Vrátila jsem se ke dveřím a ještě jednou se na něj otočila.
„Slíbila jsem tvoji matce, než zemřela, že ti budu pomáhat a to taky hodlám nadále dodržovat. Nenechám tě na holičkách. Nikdy," řekla jsem, než jsem opustila pokoj a zavřela za sebou.
Šla jsem rovnou k sobě, kde jsem na poličce měla vystavené fotky všech, co se zachovaly, nebo mi je někdo dal. Moji rodiče, Stevovi i Buckyho. Pak moje fotky z dětských let a pak fotky ze střední. Všechno mi zůstalo, včetně dřevěného luku, co mi pomáhal vyrábět táta, když mi bylo osm. Učil mě z něho i střílet a po čase jsem se naučila neminout cíl.
Sedla jsem si na postel a přemýšlela o starých časech, než začala druhá světová válka. Byl klid. Všichni si všeho vážili a najednou se objevili nacisti. Bojují o každý kus země, aby postupně dobyli celou Evropu a po té Severní Ameriku.
Bylo naší povinností umět jejich jazyk, ale taky ovládám trochu francouzštinu. Učila mě ji máma, která z Francie původem pocházela kvůli mým prarodičům, kteří emigrovali do Ameriky.
Jenže všichni už byli mrtví a já z rodiny a celého rodu zůstala jediná. Měla jsem mít ještě dvojče bratra...ale ten při porodu nepřežil, protože byl nakažen nemocí, na kterou zemřel můj děda a mámin otec.
Nakonec jsem si lehnula a bylo mi již ukradené, že jsem se neumyla. Únava z práce byla silnější a brzy na mě dolehl spánek.
*o dva dny později*
„Zapomeň. Nikam na Starka nepůjdu!" vyjela jsem na Buckyho, který se mě po pracovní době pokoušel přemlouvat, abych šla na ten Den budoucnosti. Největší blbost, která kdy vznikla.
„Ale no tak, Amber. Jsou tam i jiný věci, než jen Stark a já vím, že tě to zajímá," zkusil to znovu a udělal jeden ze svých typických úsměvů, na který mě předtím sbalil.
„Jestli tohle je pozvánka na rande, tak rovnou pozvi tu slepici na rohu ulice kousek odtud," odfrkla jsem si a posbírala si svoje věci k odchodu. Vytlačila jsem Buckyho z hospody a zamkla za námi dveře.
„Jmenuje se Janet," vyhrkl Bucky a hned se zarazil. Protočila jsem očima a vyšla po chodníku k ulici, kde bydlím. Bucky vyběhl za mnou a zastavil mě tím, že se postavil přede mě a chytil mě za ruce.
„Neblbni. Jde tam i Steve...netrhej partu," přemlouval mě dál a dokázala jsem si akorát povzdechnout.
„Fajn...ale příště mě tam už nedostaneš," dloubla jsem ho prstem do hrudi a po té ho obešla. Rozešla jsem se k budově, kde mám byt a Barnes mi byl stále v patách.
„To se nemůžu ani převléct?" zastavila jsem se a otočila se na něj. Bucky se pouze usmál a šel blíž.
„Vypadáš skvěle furt. Pojď takhle. Nebude to na dlouho," usmíval se jak sluníčko na hnoji. Tohle nebylo rande, tak proč si pořád tolik myslel, že mě dostane zpátky?
„Bucky, ty mě už zpátky nedostaneš. Nejsem jedna z těch děvek, co se kolem tebe neustále ochomýtá, abych měla od tebe pozornost. Nevěřím na romantiku ani nic podobného. Pouze chci přežít tuhle podělanou dobu, která už víc podělaná být ani nemůže," zakončila jsem to vážným pohledem.
„Je to škoda, víš?" Bucky zesmutněl a odvrátil pohled na pár sekund, protože na něj zavolalo pár holek na ulici.
„To si nemyslím. Nejsem holka, která by s někým byla ve vztahu. Jsem naprosto jiná, než ostatní a s tím si vystačím. Ta pravá se jednou objeví, uvidíš," poplácala jsem ho po rameni, aby to bral trochu jinak. Podíval se na mě ublíženým pohledem, ale hned na to se pousmál.
„Dobře. I tak tě můžu doprovodit? Jako kamarád?" nabídl mi rámě. Pousmála jsem se a s přikývnutím ho přijala. Bucky se rozzářil a okamžitě jsme se vydali na výstavu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
