Začalo to základní školou. Naše přátelství trvalo až dodnes, než jsem vás jednoho po druhém ztratila. Jenže někdo mi stále namlouvá, že se jednou v daleké budoucnosti znovu setkáme...ale ne tak, jak jsme se znali od dětství.
„Všechno jsem ztratila...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Příští dny byly stejné, jako ostatní. Samá práce a potom úklid podniku. Nic jiného jsem ani nedělala a začalo mi to lézt na mozek. Pořád dokola a stejně jsem s financemi na tom byla mizerně.
Nejraději bych se okamžitě zastřelila, když by mi to mělo pomoct, ale akorát bych psychicky ublížila těm, co mám ráda.
Už jsem nějakou dobu neviděla Buckyho a ani Steva. Oba byli v armádě, ale ani jeden po sobě nezanechal zprávu. Měla jsem o ně strach. I po té skoro hádce s Buckym, jsem ho měla ráda. Je to přece normální.
Jakmile mi skončila směna, tak jsem jako obvykle pouklízela a po té ještě vytřela podlahu. Zamkla hospodu a vydala se k sobě domů.
Cestou jsem potkávala, jako vždy, známé a zdravila je. Občas jsme se zastavili na pokec a když nás málem přejelo auto, radši jsme se hned rozpustili.
Rozhodla jsem se zajít ještě na kafe do místní mojí oblíbené kavárny. Nebyla jsem nijak náročná, takže jsem si objednala to, co si objednávám vždycky a po jeho vypití jsem se vydala domů.
Když jsem byla skoro na rohu ulice, kde bydlím, ucítila jsem za zády něčí přítomnost. Nedalo mi to a se zastavením jsem se na dotyčného otočila.
Uviděla jsem menšího pána se skoro holou hlavou, brýlemi a klasickou hnědou bundou. Přišel mi na první pohled v pohodě, ale proč by mě sledoval?
„Přejete si?" zeptala jsem se nejistě. Muž se na mě usmál a rozhlédl se kolem sebe, jakoby se ujišťoval.
„Podle osvědčených informací jsem se dozvěděl, že se znáte se Stevenem Grantem Rogersem, je to tak?" nejspíš se ujišťoval. Ani nevím, ale čím déle byl v mojí přítomnosti, tím víc mi to bylo nepříjemné.
„Ano, ale...kdo jste," zděsím se, protože jsem nechtěla problémy. Jestli se do nějakých Steve dostal. Nechtěla jsem to vědět.
„Někdo, kdo by ho rád poznal. Je to tenhle muž," vytáhl z bundy fotografii, na níž byla vyšší osoba. Nepodobala se Stevovi tělem, ale když jsem se podívala na obličej, zamrazilo mě. To nemohla být pravda.
„Ne, tak to není on. Omlouvám se, ale po NY je určitě víc Rogersů se stejným jménem," nevině se usměju a vrátím mu fotografii. Muž držel úsměv stále dál a prohlížel si mě.
„Jste nervózní? Máte strach?" přiblížil se a já o několik kroků váhavě ustoupila. Nechtěla jsem s ním mít nic společného. Byl divný a už mi nebyl sympatický.
„Odejděte. Nechte mě být a hleďte si svého!" vybouchla jsem, protože jsem začala ze strachu mít vztek. Bála jsem se toho, co se stane dál, protože jsem si nebyla jistá situací.
„Budete muset jít s námi, slečno," oznámil mi a za mými zády se objevili dva divný chlápci v uniformách podobný nacismu. Málem se mi zastavilo srdce.
