Začalo to základní školou. Naše přátelství trvalo až dodnes, než jsem vás jednoho po druhém ztratila. Jenže někdo mi stále namlouvá, že se jednou v daleké budoucnosti znovu setkáme...ale ne tak, jak jsme se znali od dětství.
„Všechno jsem ztratila...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Máme je poslat do plynu, pane?" tázal se Foster jejich vůdce a byl stále v pozoru. Hitler zavrtěl odmítavě hlavou a přejel si všechny členy čety pohledem. Po té se otočil i na mě a zopakoval to samé u mě. Lehce jsem zneklidněla, ale pak odvrátil pohled jinam.
„Zabije je ona," prohlásil a všechna pozornost padla na mě. Chtěla jsem se tomu začít smát. Že to je jen nějaký blbí vtip, ale došlo mi, že když to řekl on, tak to vtip nebyl.
„Já?" řekla jsem zcela vyrovnaně, i když jsem byla neklidnější, než kdy předtím. Už takhle si Steve myslí, že jsem s nimi doopravdy a to, abych ho zabila, to by mi neodpustil nikdo z nich. Ani já sobě.
„Ano. Definitivně byste tím potvrdila, že jste na naší straně. Pokud ne, zemřete s nimi," řekl konečnou odpověď a krátce jsem zalapala po dechu. V tu chvíli někdo ze mě sundal jediný zdroj tepla a přinesli můj luk.
„Přiveďte toho vojáka," vydal rozkaz k těm, kteří drželi Steva. Všichni z čety se vyděsili a jakmile vojáci začala táhnout capa proti jeho vůli k nám, začali se bránit, řvát a zoufale volali na Rogerse. Ten se pokoušel taky bránit, ale přitom si vysloužil pěstí a připravili ho o helmu.
Dotlačili ho metr a půl ode mě na kolena a zkontrolovali, jestli jsou jeho ruce pevně svázány. Už se nebránil, pouze krátce popadal dech a pak se po mně podíval. Chtěla jsem mu říct, ať se nebojí. Ať nepochybuje, ale nevypravila jsem ze sebe vůbec nic.
„Jedna střela, volný vstup do naší komunity," zašeptal mi do ucha Foster, s čím mi podával šíp s ostrým hrotem. Potom poodstoupil a vrátil se ke svojí řadě, co mě bedlivě pozorovala. Podle nich to byla zkouška. Pokud ji splním, přijmou mě do nacistické říše. Pokud ne, zabijou i mě. Bylo těžké i snadné si vybrat. Těžké zabít svého přítele a lehké ten šíp poslat proti nim, ale co bych si tím získala.
Přiložila jsem šíp na luk a natáhla opatrně tětivu. Tak, aby nevystřelila smrtelnou rychlostí namířenou na jeho hlavu.
„Amber, prosím," vzlykl Steve. Napjala jsem uši a opravdu jsem slyšela, jak začal tiše brečet. Zlomilo ho to. Nečekal, že bych na něj někdy namířila zbraní, která se mi může klidně vyvést z kontroly. Stačilo pouhé povolení prstů na tětivě a mohlo to být pro něj to poslední, co kdy řekl. „Prosím. Nedělej to."
**
„Amber, postarej se o něj, prosím. Nesmí zůstat sám, když já tu nebudu,"
„Neboj se, Sarah. Udělám vše, co bude v mých silách, aby ho ochránila,"
„Věřím ti. Slibuješ?"
„Přísahám na svůj život...sbohem a měj se nahoře o hodně lépe, než tady..."
**
Skončila mi krátká vzpomínka na poslední minuty se Stevovou matkou, než mi zemřela v náručí. Vzpamatovávala jsem se z toho hodně dlouho. Asi měsíc. Všem jsem se vyhýbala. Ani do školy nechodila, ale pak jsem svůj slib začala plnit. A hodlám ho dodržet i teď.
