𐌉 ᑭ𝘳𝘰✝𝑒𝖼✝ ყ𝘰𝑢¹ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒¹〕

7.

Vstala jsem brzy ráno, vlezla si do sprchy a potom se nasnídala. Rozhodla jsem se, že dnes podnik neotevřu a radši si pročistím hlavu.

Šla jsem se projít do ulic NY. Cestou jsem šla kolem Stevova opuštěného domu a rovnou jsem se šla podívat dovnitř. Našla jsem klíček pod cihlou a odemkla si.

Začala jsem si procházet dům a prohlížela si všechna místa, co jsem znala. Na krbu jsem našla fotky Stevových rodičů. Hlavně jeho a Sarah. Ta mě brala jako svoji dceru.

Když jsem si prohlížela fotky, jednu jsem si vzala do rukou a prohlížela si ji blíž. Fotka ze svatby.

„Amber?" oslovil mě někdo a já se s leknutím otočím. Zkoprněle jsem zírala na Steva mezi dveřmi a nevěděla co říct. Kde se tu vzal, že jsem ho ani neslyšela vejít.

„Steve...já-" radši fotku rychle vrátím na římsu krbu a otočím se zpět na blonďáka. Ten zareagoval a šel za mnou.

„Myslel jsem, že tu jsou zloději. Mělo mě napadnout, že sis vzpomněla na klíč," zastavil se u mě a zadíval se na fotky taky. Nakonec se podíval po mně a já uhnula pohledem.

„Klidně můžu odejít, jestli tu vadim," řekla jsem chladně a chystala k odchodu, ale Steve mě v tu chvíli chytl za paži a zastavil mě.

„Nechoď...prosím," hlesl ublíženě a koukla jsem se na něj. Zůstala jsem na něj chvíli civět s pootevřenou pusou než jsem ji zase zavřela.

„Proč mě nevyhodíš?" žasla jsem a nerozuměla jeho reakci. Byla jsem bez povolení v jeho domě. Neměla jsem tu co dělat a nechce abych odcházela potom, co se stalo v hospodě?

„Jsi moje nejlepší kamarádka. Proč bych to měl dělat?" zatvářil se nechápavě a stisk na mojí ruce nepovolil. Až když jsem se trochu pohnula a naznačila mu, jak mě to moc tlačí, tak mě pustil.

„Vlezla jsem ti sem bez tvého vědomí. To ty rád nemáš," namítla jsem a zničehonic mě objal. Ztuhla jsem a nevěděla jak zareagovat. Pouze jsem mu objetí opětovala a postavila se lehce na špičky, abych se s jeho výškou vyrovnala.

„Tady jsi vítaná vždycky," zamumlal mi do vlasů a po té jsme se odtáhli. Stále mě však držel kolem pasu a moje ruce mu lehce přejely přes knoflíčky na válečné uniformě.

„Díky," pousmála jsem se a úlevně si oddychla. Chvíli jsme mlčeli a ticho mi přišlo už tak dost trapné jako to, jak se právě držíme. Takhle blízko jsme spolu nikdy nebyli a Stevovi se do tváří začala hrnout červená.

„Eh-" vzápětí mě pustil, odstoupil o krok dozadu a nervózně se podrbal s usmáním na zátylku. „Káva...čaj?" řekl nejistě.

„Pokud to dokážeš uvařit," ušklíbnu se a Steve se zamračil.

„Ty máš taky co říkat, když ti posledně vytekla ta polívka," usmál se a já nastavila ledový výraz.

„Hele!" vyhrkla jsem podrážděně a Steve se zasmál. Šlo o oběd zhruba před půl rokem. Byli jsme u Buckyho doma a vařila jsem s ním, ale jaksi se to vymklo.

„Takže radši ten čaj," rozhodl a šel do kuchyně. Protočila jsem očima a šla za ním.

**

„Můžu tě doprovodit?"

„Ne,"

„Proč?"

„Protože bydlím o dvě ulice dál," odbyla jsem nedůstojně Steva a v duchu se zasmál nad jeho výrazem, který stál za to.

„Jo, ale když jsi naposledy byla ani ne sto metrů od domu, tak tě Zola sebral i tak," vrátil mi to a paličatě si dupl, že půjde se mnou. Pomohl mi obléct kabát a opustili jsme jeho dům.

Společně jsme si cestou povídali o normálních věcech ve stylu: jak a kde budeme trávit Vánoce a další svátky. Blížilo to hodně rychle a Stevův dům nebyl na zimu přispůsoben.

„Kde vlastně budeš?" dorazili jsme ke dveří mého bytu a já si připravovala klíče. Steve se usmál a pomohl mi je najít.

„Nejspíš budu v táboře. Tady jsem se stavil jen krátce, abych se podíval v jakém stavu ten dům je, abych ho mohl případně prodat," vysvětlil mi a já vytřeštila oči. On chtěl prodat dům po jeho rodičích? Co by na to řekli.

„Víš to jistě? Vyrůstal jsi tu," zatvářila jsem se smutně, protože mi toho domu přišla škoda.

„Já vím, ale nemůžu si ho dovolit, když jsem sám. Nezlob se," položil mi ruku na rameno a já k němu vzhlédla. Pousmál se na mě a dal ruku pryč.

„Když myslíš. Ten dům je pro mě jako druhý domov," odůvodnila jsem svůj nesouhlas a přikývl. Vzdala jsem šance, že ho ukecám a pousmála jsem se taky.

„No...už budu muset nejspíš jít," řekl narychlo a odvrátil i pohled, jakoby někoho hledal. Zaskočilo mě to, ale musela jsem přijmout, že je voják ve válce a povinnosti dodržovat musí.

„Tak pozdravuj ostatní," usmála jsem se a úsměv mi opětoval. Chvíli jsme na sebe blbě civěli a začala jsem si říkat, že Rogers zírá někam, kam by asi neměl a vytrhla jsem ho z toho objetím.

„Ahoj a opatruj se," vydechla jsem a odtáhla se. Zůstal na mě chvíli zaraženě koukat, ale nakonec přikývl a začal odcházet.