Začalo to základní školou. Naše přátelství trvalo až dodnes, než jsem vás jednoho po druhém ztratila. Jenže někdo mi stále namlouvá, že se jednou v daleké budoucnosti znovu setkáme...ale ne tak, jak jsme se znali od dětství.
„Všechno jsem ztratila...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Večírek skončil někdy ve dvě ráno. Lidé se odhodlali jít konečně domů a se zbytkem jsme museli poklidit. Když jsme to dokončili, rozhodla jsem se jít domů a pro dnešek vše zabalit.
Vlezla jsem si do bytu a rozhlédl se. Užívala jsem si každičkou sekundu toho, že jsem zase doma a že nás za krátkou dobu povolají zpět do služby.
Odložila jsem u zdi svůj luk s toulcem a ostatními zbraněmi a vešla do kuchyně, kde jsem si dala vařit konvici s vodou a šla do sprchy. Jakmile jsem se z ní vrátila, zalila jsem si čaj a šla do obýváku, kde jsem se na gauči zabalila do deky a užívala si to ticho.
Nemohla jsem uvěřit, že už za pár dní bude nový rok a to 1944. Někdo řekl, že válka brzy skončí. Že německá nadvláda padne, ale já tušila, že to tak rychle neskončí. Válka začala nedávno. Proč by najednou tak rychle byla ukončena?
Někdo zazvonil na dveře. Zrovna jsem se chtěla napít a málem jsem se při okamžité reakci polila. Zamumlala jsem nespokojenou poznámku, odložila čaj na stolek a nějak se vymotala z deky.
Šla jsem otevřít a okamžitě jsem chtěla zase zavřít, ale zabránila mi v tom ruka vojáka mezi dveřmi, abych mu ji nezavřela.
„Počkej, vyslechni mě," hlesl Rogers, když jsem šla zpět do obýváku a blonďák zůstal mezi dveřmi. Brzy se ozvalo cvaknutí dveří, jak je za sebou zavřel a po té pomalé kroky mířící za mnou.
Vzala jsem hrnek s čajem na stolku a upila z něj. Po té jsem se na Steva zpětně obrátila, když stál u klenby dveří mezi předsíní a obývákem. Držel v ruce žlutý balíček ovázaný modrou stužkou a menší mašlí.
„Co potřebuješ? Jestli přespání, tak je volnej pokoj pro hosty," naznačím pokoj, ve kterým bydlel předtím. Nedokázala jsem se mu podívat ani pořádně do očí potom, co bylo v té hospodě. Byla jsem z toho celkem špatná.
„O tom jsem ani nepřemýšlel a kvůli tomu jsem nepřišel," uvědomil mě okamžitě a odhodlal se jít blíž ke mně. Tak nějak jsem mu na to kašlala a šla jsem s hrnkem do kuchyně. Po cestě jsem čaj dopila a po té hrnek položila do dřezu.
„Aha tak proč?" otočila jsem se na něj a stále se ode mě držel pár metrů dál, jako bych ho měla v mojí blízkosti zabít. Možná to bylo kvůli tomu, jak mě přes můj protest políbil. Tady byla asi ta vada.
„No...já," znejistil a lehce se začervenal. Ušklíbla jsem se při pohledu na něj a pokusila se nesmát. „Přinesl jsem ti něco pod strom, ale jelikož-" rozhlédl se, „tu strom nemáš, tak jsem ti to chtěl podat mezi dveřmi."
Šel blíž a balíček mi podal. Usmála jsem se a od něj ho přijala. Krabice...nebo spíš krabička byla docela lehká. Nechtělo se mi s tím moc třást, abych nepoškodila jeho obsah.
„Děkuju ti...ale já pro tebe nic-" Steve mě zastavil v půli věty.
„To je v pořádku. Nic od tebe nechci," usmál se na mě. Bylo mi to líto. Vždycky jsme si navzájem dávali a já najednou nic. Ale Steve si vzpomněl jedinej.
