Začalo to základní školou. Naše přátelství trvalo až dodnes, než jsem vás jednoho po druhém ztratila. Jenže někdo mi stále namlouvá, že se jednou v daleké budoucnosti znovu setkáme...ale ne tak, jak jsme se znali od dětství.
„Všechno jsem ztratila...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Večeře!" křikl jeden z němců přes chodbu věznice. V jedné z cel jsem se zrovna nacházela a ležela na staré rozvrzané posteli, kterou tady štvu každého živého. Už po nějaké dva až tři měsíce.
Za tu dobu na mně provedli hromadu pokusů, ale taky jsem se doslechla, že tohle nebyla jediná část s celama. Prý tu byla ještě jedna, odkud lidi na pokusy brali taky. Já tvrdla tady a jen tak žila.
Když bylo jídlo, což bylo jen jednou za čas, tak to byla voda a nějaký druhy hnusů, považující se za maso a další. Samozřejmě, že shnilé. Co si myslíte?
Když se ohlásila večeře, většina se ihned sesypala, aby dostala co nejvíc. Já saranče nebyla a ani na střepy v jídle zvědavá nebyla.
Když po nějaké době přišla řada na mě, položili mi doprostřed cely jídlo a po té odešli. Slezla jsem po čtyřech z postele a připlazila se z posledních sil k talíři s 'jídlem' a sklenici vody.
Vzala jsem si do úst porci něčeho a okamžitě jsem se začala dávit. Střepy. Svině jedny. Přestala jsem jíst a začala si je vyndavat z krku ven. Po té vyplivla trochu krve a takhle to opakovala ještě několikrát, než jsem měla zcela pořezaná ústa zevnitř a prázdný talíř. Kolem poházené krvavé střepy.
Ještě jsem vypila sklenici vody a po té se zase odplazila k posteli, na kterou jsem se nějak vyškrábala a po té ulehla na kousavé matraci.
Byla jsem s tímhle životem smířená. Nedoufala jsem, že mě odtud někdo někdy dostane. Vlastně jsem ani nevěděla, kde jsem. Možná v Německu. Možná někde jinde, ale to bylo fuk.
Podařilo se mi na chvíli usnout, než si mezi sebou začali něco ostatní vězni breptat. Neposlouchala jsem. Možná trochu, ale bylo mi to ukradený. Byla jsem unavená, měla bolavé tělo a nohy sotva poslouchaly.
Když už při pokusech neměli kam 'píchat', začali na nohou. Už i tam byly ukázkové modřiny, které by se mohly zapsat do rekordů. Ne možná ve velikosti, ale v jejich počtu.
Zavřené oči a naprosto uvolněná. I tak jsem dokázala sluchem postřehnout, že se sem někdo vplížil. Pomalu a nenápadně. Nikdy jsem tak ostrý sluch neměla, ale možná to bylo pobláznění z těch pokusů.
„Pojďte, musíme pryč," řekl někdo a ozvalo se cvakání zámků od cel. Ani jsem se nepohnula a zůstala nehybně ležet. Chtěla jsem spát. Na ničem jiném mi teď ani nezáleželo. „Jste všichni?" zeptal se tentýž hlas přes celou chodbu věznice.
„Třetí cela, na konci chodby vpravo. Je tam dívka," odpověděl mu někdo a hned se ozval dusot, jak někdo běžel k mojí cele. Skončilo to odemykáním zámku a otevřením dveří od cely.
„Slečno, musíme odtud, sleč-" zarazil se dotyčný, když ke mně doběhl a sáhl na mě. Otevřela jsem opatrně oči a s rozmazaným pohled se zadívala na osobu nade mnou.
