Začalo to základní školou. Naše přátelství trvalo až dodnes, než jsem vás jednoho po druhém ztratila. Jenže někdo mi stále namlouvá, že se jednou v daleké budoucnosti znovu setkáme...ale ne tak, jak jsme se znali od dětství.
„Všechno jsem ztratila...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jeden výbuch. Druhý a třetí. Ozývalo se to v blízkosti našeho a ostatních stanů. Všichni tři jsme vstali okamžitě. Byla noc. Odhadovali jsme tak půlnoc, možná chvíli po. Bucky na nic nečekal a vzal svůj samopal. Steve svůj štít a já toulec s šípy a lukem.
Vyběhli jsme spolu ze stanu a Bucky mě strhl pryč od dopadu granátů k našim nohoum. Steve stihl uskočit a Bucky mě srazil k zemi. Když jsem zahlédla pobíhající nacisty po našem táboře, vyděsila jsem se a Bucky mě rychle vytáhl na nohy. Uvědomila jsem si, že jsem přišla o luk a ležel zrovna poblíž nohou jednoho z nepřátel. Doběhl k nám i Steve s tím, jestli jsme v pořádku.
„Tohle si půjčím, díky," vzala jsem si od Steva štít, kterej byl ještě chvilkově mimo, než mu došlo, že už ho nedrží. To už jsem ten štít hodila po nepřátelském vojákovi a trefila jo přesně do hlavy. Miluju svoji přesnou mušku. Voják se skácel bezhlavě k zemi a štít se vrátil obratem do rukou majitele, který ho stihl chytit dřív než já.
„Ten štít není na hraní," upozornil ně varovným pohledem, ale já to jaksi ignorovala. Doběhla jsem si pro luk a posbírala i popadané šípy po zemi.
„A já dodnes myslela, že to je jen frisbee v nadměrné velikosti," protočila jsem očima a připravila si na tětivu první šíp. Steve to raději nekomentoval, protože mezi námi nechtěl hádky a tak vyběhl na opačnou stranu tábora pomoct ostatním. S Buckym jsme odklízeli první část tábora a pokusili se toho zachránit co nejvíc. Problém byl, že nacisti všechno podpálili a tudíž nám shořela většina věcí až na zbraně, které jsme pobrali okamžitě.
„Vezmi si jednu stranu. Já jdu na druhou a pokusíme se je zastavit, případně vyhnat," pokusila jsem si jaksi zahrát na šéfovou. Bucky si mě nechápavě změřil pohledam. „Ty tam a já tam, chápeš už?" ukázala jsem na jednotlivé strany. Nakonec si povzdechl a s krátkým přikývnutím odběhl na určitou stranu.
Já běžela na svoji a po chvíli sestřelila dva Němce, co po mně měli v plánu vystřelit. Pak zničehonic nějakej zařval německy ústup a skupinka se rozeběhla do lesa. Nedalo mi to a běžela jsem za nimi. Když jsem doběhla na takovou menší pěšinku, nebyla po nich ani stopa. Zarazila jsem se, protože se nemohli určitě tak rychle vypařit. Začala jsem se zmateně rozhlížet a přemýšlet, zda se nemohli schovat, protože stromů a keřů tu bylo dost. Pokusila jsem štěstí a zamířila s šípem na jedno křoví, které se mi zdálo, že se lehce pohnulo.
Už jsem chtěla vystřelit, ale v tom jsem ucítila tvrdý náraz zezadu do hlavy. V tom jsem upadla těžce na zem a zatemnilo se mi před očima.
**
Ucítila jsem krátké bodnutí do krku. Donutilo mě to otevřít těžké oči a pohlédnout do očí nějakému muži. Měl hnědou uniformu a úhledně zavázanou kravatou a hákovým křížem na ramenou. Uhlazené hnědé vlasy a po tváři menší strniště.
