Anděl Strážný

=6=

Bydlela jsi na konci dědiny.

Cesta na autobusovou zastávku byla dlouhá. Chodila jsi s bratrem.

Každé ráno jsi potkávala své spolužačky. Ony se spolu vesele bavily.

Ty jsi se pořád držela u brášky. Jako by to byl jediný světlý bod ve tmě.

On se také bavil se svými kamarády. Ty jsi jen mlčky stála za ním.

Záviděla jsi.

Myslím, že právě díky tomu období jsi se tak změnila...

Zamlkla jsi.

Každou noc jsi žádala bráchu, aby tě chytil za ruku.

Noci. Ty byly nejhorší.

I když jsem ležel vedle tebe a objímal tě, necítila jsi mě.

Občas jsi se v noci probudila kvůli noční můře.

Jednou jsi jen otevřela oči a fascinovaně jsi se dívala na bratrův žlutý bagr na skříni před tvou postelí, jak po té skříni jezdí.

Když jsi se pohla, bagr se zastavil. Nebyla to spánková paralýza. To by ses nemohla hýbat ani mrkat. Byla to tvá představivost.

Nechtěla jsi být dál sama a tak si tvé podvědomí představovalo, že se ten bagr hýbe. Že nejsi sama.

Vlastně jsem ti tu představu vysílal já.

Poprvé po dlouhé době jsi se opět usmála. Opravdově usmála.

Když jsi každý den mamince říkala, jak bylo ve škole super, neprokoukla tvůj falešný úsměv. Nucený úsměv.

Tvrdila jsi ji, že máš kamarádky.

Já o tom věděl své...