Something between us - Mavy

Kapitola 11

Martinův pohled

Dny v LA se krátily, a já jsem ještě pořád nic ohledně Káji nepodnikl. Hrozně rád bych s ním něco měl, ale bojím se - vždyť nikdo to o mně neví, že jsem bisexuál. Neřekl jsem to ani kámošům, natož rodičům a rodině obecně.

Navíc Kája se mi trochu vyhýbá, i když jsem si byl předtím téměř jistý, že mi naznačoval, že se mu líbím. Jenže brzy přijde poslední den v USA a co pak? Nechci se ještě obnažit světu, musím se s tím nejprve úplně vypořádat já sám!

A teď ten největší problém - jak to říct (+ co vlastně říct) Karlovi. Nemůžu k němu přece jen tak napochodovat a začít mluvit o tom, že je mi líto, ale nebudu s ním chodit, ani stoprocentně nevím, jestli by něco takového vůbec chtěl...

Ah Bože! Proč musí všechno být tak komplikovaný?!

---

A bylo to tady. Kájův (druhý) poslední den v LA, jednou už si ten odjezd nacvičil, ale teď pojede domů už doopravdy.

Toulal jsem se v zoufalých myšlenkách tak dlouho, že jsem si ani nevšiml, že Kája taky už vstal a podle hluku, co se linul z kuchyně, nám právě dělá snídani.

"Marťo! Pojď se najíst!" uslyšel jsem, jak na mě křikl a usmál jsem se pro sebe. Mám ho rád. Já ho mám vážně rád.

Vysoukal jsem se z postele a bez zdržování se upravováním v koupelně rovnou vešel do jídelny.

"Dobré ráno," usmál jsem se něj. On mi úsměv oplatil a jako bonus přede mě položil... palačinky!

"Tý jo, to jsem nevěděl že jsi takovej kuchař," mrknul jsem po něm s předstíraným úžasem.

"Hele nech si toho, nebo nedostaneš přidáno," vyplázl na mě jazyk a pak se rozesmál. "No a už víš, co budeme dneska dělat?"

"Tak přibližnou představu bych měl," zamyslel jsem se, protože ta představa byla opravdu jen přibližná. "Co třeba naposled před odjezdem navštívit Luka s Ellie?" navrhl jsem mu.

Podíval se na mě s jiskřícíma očima, "To vůbec není špatnej nápad!"

Takže jsme byli domluvení, půjdeme za Lukem a Ellie, abychom se rozloučili, no a pak se uvidí. Vydali jsme se hned na cestu, jen jsme jim ještě zavolali, jestli jsou vůbec doma, protože by bylo nemilé, kdybychom zjistili na prahu dveří, že někam odjeli.

---

"Ahoj! Zatím se mějte a v pořádku doleťte, rádi vás někdy opět uvidíme!" vyprovodil nás pár.

"My vás taky," ujistil jsem je, když jsem je objímal na rozloučenou.

"A děkujeme za všechno," přidal se Kája a taky se s objema obejmul.

"Ale, vždyť to nestojí za řeč, byl to jenom oběd," podotkla Ellie, na které bylo vidět, že je velice polichocená.

"Ne vážně, moc děkujeme nejen za oběd, prostě za to, že jsme se s vámi mohli potkat," pomohl jsem Kájovi.

"No tak dobře," ozval se Luke, který moudře vycítil, že tohle chválení by mohlo být ještě nadlouho, tak to radši urychlil. "Tak se ještě jednou mějte a snad se znovu někdy uvidíme."

"Ano, snad," pousmál jsem se, zamávali jsme jim a vyrazili domů. Šli jsme potichu, ale nebylo trapné, rozuměli jsme si a věděli jsme, že oba potřebujeme přemýšlet. Možná i o tom samém. O odletu, o loučení, o promarněných nabídkách budoucnosti, o stezkách v nás, co zarostou, protože se jimi bojíme procházet...