Something between us - Mavy

Kapitola 12

Ahojky, takže... moc a moc a moc bychom se chtěly omluvit za tu obří pauzu, nebojte, neumřely jsme a knihu hodláme dokončit, (já jako Michelle nenávidím nedokončené knihy trochu moc na to, abych dopustila, aby se to samé stalo i s touto naší, i když k tomu nebylo daleko a za to se ještě jednou hluboce omlouváme). Nebudeme vás zdržovat od čtení, jen bychom byly moc rády, kdybyste tuto kapitolu ohvězdičkovaly, abychom viděly, kolik lidí si čte tyto poznámky ^-^ předem moc díky a příjemné čtení... snad... Adele&Michelle

_______________________________

Pohled Karla

Probudil jsem se s bolestí hlavy. Cítil jsem se, jako kdyby na mě někdo hodil velkej šutr. Otevřel jsem oči a myslel, že umřu. Až po chvilce jsem pochopil proč. Včera jsem pil. Pomalu jsem vstal a snažil se nevzbudit žaludek, nechtěl jsem zvracet. Chtěl jsem jít jako obvykle do kuchyně a dát si jídlo, které jsem teď nutně potřeboval, ale musel jsem se zastavit. Byl jsem v ložnici. Jako náklaďák do mě narazila vzpomínka ze včerejšího večera. My jsme se včera s Martinem líbali! Ježiši kriste!

Musel jsem uklidnit sám sebe, aby vážně na podlaze neležel obsah mého žaludku. Doufám, že si to nepamatuje. To je trapas. Já od něj chtěl zůstat dál. A budu muset, pokud mi on sám neřekne jinak.

Pomalu jsem se dostal do kuchyně a zhrozil se. Po těch zhruba deseti týdnech co jsme tady strávili, náš apartmán vypadal opravdu zoufale. Namazal jsem chleby nějakou pomazánkou a pak se zamyšleně koukl na spícího Martina na pohovce. Mám ho budit? S úsměvem jsem vzal jeden chléb a dal mu ho pod nos. Koukat na jeho probouzení byl vážně zážitek. Otevřel ústa jako by chtěl jíst a až pak si uvědomil, že napůl spí a donutil se otevřít oči.

"Nemám tě rád," zamumlal a snídani mi sebral.

"Chceš ibalgin?" Zatřepal jsem dózou s prášky a zasmál se.

"Ne, nejsem žádná holka," odvážně odpověděl, ale radši se pohledem dóze vyhýbal.

"Vážně jsme tenhle byt trochu zničili, co?" ukázal jsem kolem sebe po krátkém tichu.

"Aspoň jsem se cítil jako doma," Martin se usmál tím svým úsměvem a já se vevnitř rozpouštěl sladkostí. Jako doma...

"Tak já jdu nějak ještě natočit nějaké scény do toho vlogu a vydám to video o tom americkým roastu, jo?" Vstal jsem od stolu, vzal si notebook a zavřel se v pokoji. To by ale nebyl Martin kdyby mi tam po chvilce nelezl a do všeho mi nekecal. Celou dobu mi ale připadal divný a já měl strach, že si pamatoval ty polibky a doteky ze včerejška. To nebe, co mi dal ochutnat.

Najednou vykulil oči a zalapal po dechu. "Jsi okej?" zeptal jsem se ho.

"Jo," rychle mi odpověděl a odběhl do koupelny. 

Po necelých pěti minutách co jsem dodělal video a zveřejnil ho, se vrátil Martin. "Musíme se ještě kouknout na Hru o trůny, Karle," připomněl mi a já to řekl kameře a šli jsme na jednu z epizod. Hra o trůny měla v sobě nějaké kouzlo, které mě uchvátilo a naprosto jsem ten seriál zbožňoval. A nahá většina postav... na to jsem si taky nestěžoval.

Pěšky jsme zašli do Whole Foods, což byl supermarket snad se vším, kvalitním a dobrým jídlem a pak do Targetu, dalšího obchodu. Přesně v tomhle obchodě jsem točil parodii na Despacito.

A i po těch dvou měsících jsem se divil, kolik je v LA youtuberů. "Asi si ještě předtím než odjedu skočím po třiadvacátý na Runyon Canyon," oznámil jsem Martinovi i kameře a nostalgicky běžel tou známou cestou až na vrchol. Ten výhled mi jako pokaždé bral dech. Vzpomínal jsem na všechny chvíle v LA. Na ty, kterých jsem litoval i těch, na které jsem nikdy nechtěl zapomenout. Ponořen ve svých myšlenkách jsem se vydal zpět do bytu. Musím ještě dobalit, dneska odjíždím.

Ach jo.

Martinovo chování se od rána úplně změnilo, najednou byl strašně chladný a odtažitý, pořád na mě naštvaně koukal a na jakoukoliv moji otázku jen něco odsekl. Zkrátka jsem ho vůbec nepoznával.

Bylo mi celkem jasné, že je to kvůli včerejšku, ale stejně, to on se rozhodl udělat ten poslední krok, to on spojil naše rty. Nemusí kvůli tomu být na mě hned tak hnusný...

Když přišel čas oběda, podařilo se mi s ním domluvit, že si objednáme pizzu. Pak už pojedu na letiště a tradá do Moskvy a domů.

"Ha, už je to tady!" oznámil jsem spíš sobě než jemu příchod pizzy.

"Kámo, vážně se těším, kdo nakonec ovládne železný trůn. Fandím Deanerys, ale víš co, zima je tu," nemohl jsem přestat mluvit o Games of Thrones a vážně jsem se divil, že mě Martin nezabil tím prvním, co měl po ruce.

"A??" Zeptal se nevrle.

"Nic, nic," zasmál jsem se tiše.

Pak jsem ale posmutněl. Za chvíli zamířím na letiště, a Martin se na mě stále jen utrhuje. Co když se to po příjezdu nezlepší? Co když se úplně rozhádáme? Trápilo mě to.

Dojedli jsme a já si šel zkontrolovat, jestli mám opravdu všechno zbaleno, abych si tu nic nezapomněl. A bylo to tu. Odjezd.

Zavolal jsem si Uber, abych se nemusel harcovat s kufry přes půl zeměkoule a šel se rozloučit s Martinem, než auto dorazí.

"Tak já asi půjdu... ehm, aby mi neuletělo i další letadlo."

"No to by byla strašná hrůza teda," odsekl Martin a já se na něj nechápavě podíval. Co s ním je?

"Uhm... okej. Měj se... obejmeš mě na rozloučenou?" Snažil jsem se zachovat nás obvyklý loučící rituál.

"Hmm," ozval se Martin a letmo na pár vteřin mě podržel v náručí. Trochu se klepal.

"Tak... ahoj. Uvidíme se v ČR." Zamával jsem mu a odešel z pokoje. Měl jsem takový zvláštní pocit, že se něco děje, ale nevěděl jsem co to je. Cítil jsem se hrozně.

---

Seděl jsem v letadle domů a přemýšlel o všem, co se dnes stalo. Nelituju včerejška, i když si z něj moc nepamatuji, ale opravdu doufám, že se to zlepší a Martin dostane rozum. Když už je řeč o Martinovi, nemůžu se zbavit pocitu, že mi něco uniká. No vemte si to, celou dobu jsem si myslel, že ke mně taky něco cítí, dokonce jsem si byl včera jistý už dalo by se říct na beton, a pak se stane tohle.

Proč to udělal? Vůbec mi to nesedí. Proč se zničehonic obrátil o 180 stupňů a začal mě od sebe odkopávat, zvláště když jsem mu tamtím polibkem musel potvrdit jeho možné nejistoty? Proč se choval tak hnusně, když zjistil, že jsem do něj zamilovaný?

...Aha... už chápu...

To je blbec, to je vážně vůl! Skoro se mi začalo chtít brečet úlevou, protože jsem to konečně pochopil. Vždyť je to vlastně tak jasné, tak očividné! Průzračné! Tedy, abych vás uvedl do obrazu, kdyby jste nevěděli, o čem mluvím: myslím, že vím, o co se Martin snažil.

Zjistil, že ho mám taky rád, ale protože on stále neudělal coming out, neboli ještě drží v tajnosti, že je bi, chtěl mě od sebe nějak dostat a snažil se o to tím nejnemožnějším způsobem, že na mě byl protivný.

Bingo, případ vyřešen, můžeme jít domů. Na tohle by přišel i Scotland Yard! Já jsem tak šťastný! Martin to jen předstíral, pokoušel se mě odrazit a odradit, chtěl mi připadat jako nepříjemný protiva... snad.

No ale já, jako věčný optimista, tomu budu věřit. Jen musím počkat, co bude Martin dělat dál. Pokud bude v tomhle pokračovat, nemůžu nic dělat, prostě se tak rozhodl a já mu nebudu říkat, že jsem ho prokoukl, aby nebyl nešťastný.

No a pokud se třeba ozve a omluví nebo cokoliv, tak bychom tomu doufejme mohli dát šanci, jde jen o něj, nechci ho do ničeho nutit, to si musí ujasnit sám.

Koneckonců, včera už se rozhoupal.