kids in love//yoonmin//

-42-

Jimin
Byl už večer a já se rozhodl, že vyrazím k Jinovi pro radu. Nemohl jsem dýl čekat.
Šel jsem nočním parkem, který působil více, než jen strašidelně. Na strašidelnosti tomu dodávala i zima, díky které moje ústa při každém vydechnutí opustil dým páry.
Snažil jsem se jít co nejrychleji, abych byl rychle pryč z toho parku, ale při mém štěstí jsem zakopnul o smetí na cestě.
„Dávej pozor, Jimi-shi.." ozvalo se hned za mými zády tajemným hlasem. Nebudu lhát, byl jsem na místě posranej strachy.
Zůstal jsem stát, pomalu jsem ani nedýchal, dokud jsem neucítil něčí ruku na mém rameni. Okamžitě jsem se otočil. Můj pohled se zabodl do Jungkooka, který byl natisklý na mně.
„K-Kooku?" vyslovil jsem zmateně a zároveň vystrašeně.
„Kampak to jdeš takhle pozdě?" jeho hlas zněl hrůzostrašně, stejně tak na mě působila i jeho přítomnost.
„K Jinovi.." odpověděl jsem potichu.
„Doprovodím tě, ještě by ti někdo ublížil." řekl a chytl mě okolo ramen.
Popravdě, nevěděl jsem, co si o tom myslet. Jungkook se choval až moc podezřele.
„Kooku...Jsi v pohodě?" zeptal jsem se opatrně, zatímco mě vedl k Jinovi.
„Neměl bych být?" řekl směšně.
„Já vlastně ani nevím, jen mi přijde, že se chováš divně." jen co jsem to dořekl, jeho stisk okolo mých ramen zesílil.
„Prostě jen nechci, aby ti někdo ublížil." procedil skrz zuby a jeho krok se zrychlil. Bál jsem se mu jakkoliv odporovat, a tak jsem jen s hlasitým výdechem dohnal jeho krok.

Blížili jsme se k domu, ve kterém Jin obývá byt. Kook vůbec nevypadal na to, že by hodlal zpomalit, spíš mi přišlo, že ještě víc přidal do kroku.
„Kooku, už jsme tady.." řekl jsem opatrně, když jsme procházeli uličkou k hlavním dveřím. Kook jen zařazeně zastavil a porozhlédl se po okolí.
„Nojo vlastně." zasmál se a poškrábal se na zátylku. „Tak tedy ahoj." než jsem stihl biť jen mrknout, už byl pryč.
Co to s nim k sakru je?!
Nechtěl jsem se dál zaobírat Jungkookovou divností, protože zrovna teď musím řešit vlastní život, a tak jsem se vydal k Jinovi, který má byt ve čtvrtém patře.
V rámci udržení kondičky, která už beztak neexistovala, jsem se výtahu vyhnul obloukem a vyšel to po schodech.

Byl jsem rád, že Jinovi nevadilo, že jsem přišel takhle na večer a bez ohlášení. Spíš to vypadalo, že má z toho hroznou radost.
„Jdi si sednout do obýváku, já zatím donesu něco k zakousnutí a pití." řekl, a já se tam tedy vydal. Usadil jsem se ho sedícího vaku, který jsem Jinovi pořídil k narozeninám. Během chvilky se tu objevil i vysmátý Jin s tácem v ruce. Donesl nám víno a arašídy, úplně tuhle kombinaci zbožňuje.
„Tak proč jsi tady?" zeptal se zvědavě a energeticky hupsl na gauč, kam si sedl jako zajíček.
„Já......Já udělal fakt velkou blbost.." vydechl jsem. Svůj pohled jsem zabořil do země.
„Copak jsi udělal?" jeho hlas už nezněl tak nadšeně, spíš jsem z něj slyšel obavu.
„No já..." přemýšlel jsem, jak tuhle posranou situaci vysvětlit, ale přišel jsem na to, že se nedá nijak vysvětlit. Prostě to musím říct na plnou hubu. „Vyspal jsem se s Taehyungem jen abych zjistil, jestli k němu taky něco cítím..." vyhrkl jsem jak nejrychleji to šlo.
Jin dobrou chvíli jen mlčel, až poté z něj vyšel silný výdech a následná věta, „No a co jsi zjistil?"
„Že je pro mě jen kamarád, necítím s ním to, co s Yoongim.." polkl jsem.
Vážně mi bylo Taeho líto, protože tohle bylo ode mě vůči němu nehorázně ubohý, zbabělý a sobecký. Bohužel jsem neměl na výběr, tohle byla jediná racionální možnost ze všech možností, které mě napadly.
„No a co plánuješ říct Taemu a Yoongimu?" přestože můj pohled směřoval k zemi, i tak jsem mohl vidět Jinův probodavý pohled přímo na mně. Cítil jsem ho.
„No kvůli tomu jsem tady..." řekl jsem potichu.
„Jimine....." vydechl Jin, „Ty jsi vážně neuvěřitelnej debil.." dodal.
„To vím taky." konečně jsem naše odvahu a podíval se na něj.
„Jsi v kurva velkých sračkách a je tu i možnost, že ti zůstanu jedině já." pronesl větu, které jsem se nejvíc bál.
Nechci přijit ani o jednoho. Tae je pro mě důležitý stejně jako Yoongi.
„A co mám podle tebe dělat?" slzy, které se držely na krajíčku očí, si našly cestu ven.
„No hlavně nebreč, posral sis to sám.." řekl, ale hned na to dodal, „Měl bys oběma říct pravdu. Hlavně jim dej ale i čas, aby se s tím vypořádali."
„Pomůže to?" zeptal jsem se ubřečeně.
„To nevím, ale je to jediná věc, kterou můžeš udělat pro klid na svojí duši." odpověděl mi a přesunul se ke mně, aby mě mohl schovat do svého objetí.

Be ready bc teď tu nebude žádný drama, ale bude to celkem deep so si also nachystejte i kapesníky:'—)