kids in love//yoonmin//

-10-

Jimin
„Tak co se stalo, Minie?" zeptal se mě Jin starostlivě, jen co se auto rozjelo pryč od paneláku, ve kterém bydlím. Nezapomněl mi přitom svoji volnou ruku položit na stehno, které začal jemně šimrat. Bylo to příjemné.
„To, co vždy..." hlesl jsem zklamaně. Svůj pohled jsem měl zabodnutý do silnice před námi, jenž byla vidět jen díky světlům Jinova auta.
„A to je?" zeptal se s mírně podzvednutým obočím, načež jsem frustrovaně povzdechl.
„Prostě se objevil jeden kluk, který o mě jevil zájem. Nejprve bylo všechno v pohodě, ale pak..." zastavil jsem se a nevěděl, jak dál pokračovat. To se ovšem Jinovi nelíbilo, takže mi mé stehno, na kterém měl stále položenou svoji ruku, silně zmáčknul, čímž mi dal najevo, že mám pokračovat. „Pak mi ale došlo, že na toho kluka jsem moc škaredý...Vždyť jak by se na nás lidi dívali, kdyby nás viděli spolu? By ho litovali, s jakou obludou se to tahá..." ani jsem si to neuvědomil a po mé tváři stekla první slza, za kterou hned následovala další..
„Ale Jiminie, vždyť to není prav-" nenechal jsem ho to doříct, protože mi bylo jasné, co všechno by mi ještě řekl..
„Ne Jine! Podívej se na mě. Nelíbím se ani sám sobě, natož abych se líbil jiným.." svoji tvář jsem si schoval do dlaní, jelikož z mých očí už nekapalo jen pár slziček, nýbrž jich tekly celé vodopády. Nemám rád, když mě někdo vidí brečet.
„Jiminie..." Jinův hlas klesl smutkem. Vždycky to byl on, kdo mě učil milovat sám sebe. Je to takový můj osobní psycholog, jenže vždy, když si myslí, že se mu to konečně podařilo, tak ho zklamu...Zklamávat ostatní je jedna z mých vlastností, je to už vlastně součást mě.
„Vypadám jak oškubanej hadr..Co jsem si myslel? Že když si nabarvím vlasy na růžovo, tak pak bude všechno růžový? Pff, ne! Vypadám jak buzerantská troska...Jsem jenom k smíchu!" začal jsem hystericky brečet. Prsty jsem se silně škubal za vlasy, jako kdybych si je chtěl vytrhat..
Jin okamžitě sjel na kraj silnice, aby mohl zastavit auto. Poté se nahnul ke mně a začal mě konejšivě kolíbat ve svém náručí. Věděl, že tohle mě dokáže uklidnit. Nevím ani, jak se to stalo, ale z toho kolíbání se mi zavřely oči a já usnul.

Probudil jsem se u Jina v obýváku. Chvíli jsem jen tak očima bloudil po místnosti, dokud jsem nespatřil Jina, sedícího naproti v křesle a s pohledem upřeným na mně.
„Vyspal ses dobře?" zeptal se neutrálně.
„Asi jo.." mykl jsem rameny a uhnul pohledem. Moji pozornost si získal šedý koberec, který měl Jin dokonale vysátý.
„Jimine, musíme si promluvit.." vzdychl a nepohodlně si poposedl. Je to tu zase, stejně, jako vždy...Vždycky se to opakuje.
„Jine...víš, že to nepomáhá.." sklopil jsem hlavu, „Takhle to bude vždycky, lidi jako já si holt nezaslouží někoho milovat nebo aspoň mít rádi."
„Lidi jako ty, nebo jenom ty?" zeptal se. Donutilo mě to přemýšlet. Mají takovýhle problém i jiní lidé, nebo je to jen ve mně? Jsem jen já ten vadný?
„Nevím." pokrčil jsem rameny.
„Líbil se ti ten kluk?" vážně Jine? To se mě ještě ptáš?
„Jo a to je ten problém..." hlesl jsem. Jin si mě změřil pohledem a poté si promnul kořen nosu.
„Jakej problém?" nadzvedl obočí v nechápavosti.
„Je krásný, moc krásný na to,abych se mu líbil já...On je první liga zatímco já nejsem ani okres..." rozhodil jsem rukama. Bolí si to přiznat, ale pořád to bolí míň, než lhát sám sobě..
„Proč si to myslíš?" Jinovy otázky jsou opravdu geniální..
„Protože vím, jak vypadám.." odpověděl jsem mu.
„A nenapadlo tě někdy, že tak vidíš pouze ty sám sebe? Že ostatní tě vidí jinak?" sedl si do tureckého sedu a hlavu si podepřel dlaňemi.
„Jak jinak?" nechápal jsem ho. Vždyť přece to, jak člověk vidí sám sebe se na něm odráží a ostatní ho tak vidí taky. Nebo snad ne?
„Řeknu ti, jak já tě vidím." pousmál se a pak pokračoval, „V mém pohledu vůbec nejsi škaredý, hloupý, nebo dokonce k ničemu. Vidím tě jako mladého kluka, který se sice moc nesměje, ale když už jo, tak je to to nejhezčí, co může člověk vidět. Občas místo smíchu vydáváš jen zvuky podobné chrochtání, což je ale ještě roztomilejší, než tvoje oči, které se při smíchu smějí taky. Vypadáš křehce, jako by tě jakýkoliv hrubší dotyk mohl rozbít na malé kousíčky, ale když si sundáš tričko a rozcucháš vlasy, vypadáš jako divé zvíře, které prahne po potravě. Jsi nehorázně starostlivý a pro své blízké by jsi udělal cokoliv, jen aby se necítili smutně. Nikdy bys nikoho nenechal ve štyku a právě proto tě mám rád. Mám tě rád takového, jaký jsi, protože jsi můj kamarád. Vždycky jsi tu byl pro mě a proto mě teď sere, že se trápíš a nemáš se rád. Chci ti pomoct, ale nevím jak.." jak Jin domluvil, nevěděl jsem, jak reagovat. Něco takového mi ještě nikdy nikdo neřekl.
„Jine..j-já-.." ani jsem to nedořekl a rozbrečel jsem se.
„Shh, nemusíš nic říkat." Jin si okamžitě přisedl ke mně a utesnil mě ve svém objetí. Svoji hlavu jsem mu zabořil do hrudě a ruce jsem mu obmotal okolo pasu.
„Víš Minie, možná bys tomu klukovi mohl dát šanci, třeba ti pomůže naučit milovat sám sebe, když budeš vědět, že tě někdo miluje takového, jaký jsi." pronesl po chvíli Jin.
„Myslíš?" koukl jsem na něj uslzenýma očima.
„Vím." usmál se a dloubl mě do nosu.
Já se mu znovu zabořil do hrudě, kde jsem později i usnul.

~~~
Dneska to není texting, ale normální kapitola, co na to říkáte?^^ Doufám, že oceníte, že je to i poměrně dlouhý:'D