Million of riddles

1. Nolan

Přijel jsem na místo, kde jsem měl trávit deset měsíců. Internátní vysoká škola v Austinu je prý jednou z nejlepších středních škol v Texasu, proto mě sem rodiče přihlásili. O této škole se slýchalo, že je to snad i nápravné zařízení pro mladistvé a já nesnášel své rodiče za to, co mi prováděli.

Z peněženky jsem vytáhl pět dolarů a podal jsem je starému taxikáři. Z kufru auta jsem si vyndal svá zavazadla a vydal se napříč osudu. S těžkými taškami jsem vystoupal pár schodů ke vstupním dveřím a pokračoval jsem na recepci.

,,Jméno." řekla automaticky a nijak nezaujatě nějaká žena.

,,Nolan Sanders." napsala něco do počítače, potom zalovila v šuplíku a bez jediného pohledu na mě mi podala klíč od pokoje a ze čtyř hromádek, jež měla naskádány kolem sebe vzala papíry, které mi následně také podala a já se mohl jít vydat hledat svůj pokoj a vlastně také obytnou část budovy.

Díval jsem se do prospektu pro studenty prvních ročníků a snažil se najít, kde se nachází obytná část. Stále zahleděný do kusu papíru třímajícího v mé ruce jsem do někoho narazil.

,,P-promiň." vykoktal jsem ze sebe a všiml si, že naproti mě stojí blonďák s pronikavýma očima. Kývl hlavou na znamení, že je vše v pořádku a pomohl mi zvednout se, potom beze slova odešel.

Ještě jsem se za ním jednou otočil, ale to už se na mě škodolibě smála jeho záda s kostkovanou košilí. Povzdychl jsem si a pokračoval jsem v hledání.

Po asi deseti minutách bloudění v obytných prostorech jsem našel pokoj číslo sedm set dvacet. Strčil jsem klíč do zámku a když se po chvíli ozvalo cvaknutí, mohl jsem vstoupit.

Naskytl se mi pohled na poměrně velký pokoj se dvěma postelema, jež nad každou se vyjímala polička a také tu byly dvě skříně. Obyčejný pokoj pro dvě osoby, ale upoutaly mě dveře, které musely být od sprchy.

Hodil jsem si na postel kufry a z jednoho jsem vytáhl taštičku s hygienickými potřebami, které jsem měl v plánu jako první dát do koupelny. Všiml jsem si, že můj spolubydlící se již byl ubytovat a má tu kartáček na zuby s nějakými sprchovými gely. Vlastně jsem si po vstupu do pokoje nevšiml, že jedna postel byla už povlečená, jak jsem později zjistil.

Rozhodl jsem se, že zbytek věcí udělám později a rozplácl jsem se na posteli pod oknem, která byla volná. Hleděl jsem do stropu a přemýšlel, jaké to tu bude, když se ozvalo klepání na dveře.

Zvedl jsem se a šel jsem otevřít. Za dveřmi stála vysoká dívka s fialovýma vlasama a dobře viditelným tetováním nad pravou lícní kostí.

,,Ahoj! Jmenuju se Madison a chci se zeptat, jestli si tady někde neviděl vysokého blond kluka s modrýma očima, podle všeho by měl bydlet na tomhle pokoji." Ou. Blonďáček, se kterým jsem se srazil má přítelkyni. Na vteřinu se mi na obličeji obejvila zklamaná grimasa a zavrtěl jsem hlavou.

Usmála se na mě a odešla, já se vrátil zpátky k posteli, ale už jsem se neválel v posteli, nýbrž jsem začal vybalovat.

Otevřel jsem si na posteli jeden z větších kufrů a přeskládával jsem si oblečení do skříně, když jsem zrovna dodělával práci, v zámku zarachotily klíče.

Ve dveřích se objevil on. Blonďák, do kterého jsem vrazil. Pohled mu sklouzl směrem ke mě a ve tváři měl neutrální výraz.

Zvedl jsem se od skříně a oprášil si ruce do kalhot, jak jsem byl zvyklý, když jsem se seznamoval a obzvlášť s tak pohledným klukem.

,,Ehm jsem Nolan, asi jsme spolubydlící." Rozpačitě jsem se na něj usmál a natáhl jeho směrem.

Na vteřinu zaváhal, ale poté přijal mou dlaň a pevně ji stiskl. Bože, musím přiznat, že mi začalo být trochu horko.

,,Payne. Nejsi to ty, ten kluk, se kterým jsem se srazil na chodbě?" Nahromadila se mi ve tvářích krev a začal jsem cítit jak rudnu. Plaše jsem přikývl a sklopil pohled.

Zasmál se a otočil se ke své posteli, na kterou se svalil.

,,Jsi prvák?" Zvedl jsem zrak a němě jsem přikývl.

,,Já taky." Bezva, budu s ním mít nejspíš nějaké hodiny. Potom jsem si ale vzpomněl, že ho tu hledala ta dívka.

,,Eh Payne? H-hledala tě tu nějaká holka, myslím, že Melody, Marlene, ne! Už to mám počkej Madison!" Vykoktal jsem blbě a všiml jsem si, že jeho ramena se opět začala otřásat smíchy.

,,Jo Madison, asi bych ji měl najít, tak zatím." S tím se zvedl a nechal mě tu. Lhal bych, kdybych řekl, že jeho smích nezněl božsky.

Bohužel jsem měl asi smůlu, tak jsem se nechal utápět myšlenkami. Seděl jsem nad mou oblíbenou knihou a nechal odplout všechny myšlenky.

Po nějaké době mě ze čtení vytrhlo prásknuti dveřmi, do pokoje se přiřítil udýchaný a červený Payne.

Jen jsem se na něj periferně zadíval, aby si nevšiml, že ho pozoruju. Za tu chvilku jsem stačil zaregistrovat, že má v obličeji ostré rysy a na pravé tváři se mu rýsoval dolíček.

Tiše jsem si povzdechl, aby to neslyšel a dále se snažil soustředit se na čtení, ale bohužel v Paynově přítomnosti to nešlo.

,,Co to čteš?" Nadskočil jsem, když se těsně za mými zády ozval jeho chraplavý hlas.

,,Eh Zlomená křídla od Julliette Frayové." Zašklebil se a poté mě poplácal po rameni.

,,Jsi blázen kámo." Odfrkl jsem si a hodil po něm zmuchlaný kus papíru, trefil jsem se do ramene a Payne se zasmál. Úder mi vrátil a zavřel mi knihu před nosem. Měl jediné štěstí, že jsem tam měl záložku.

,,Tak, Nolane. Pojď si trochu pokecat. Odkud jsi?" Zrudl jsem až za ušima, ale zaklonil jsem mírně hlavou, abych viděl na stojícího Paynea.

,,Z Jacksonvillu." Zamumlal jsem tiše, že on musel nejspíše napínat uši, aby mě zaslechl.

,,New Orleans." Odpověděl jednoduše. Povídali jsme si až do doby, než nebyl čas večeře. Zjistil jsem, že se Payne hlásí do místního Rugbyového týmu.

Ahoj, Nový příběh je tady. Doufám, že zaujme.