Unesená

Osvobození nebo další vězení?

O dva měsíce později.

Jako každý den si sedím v cele a čumím do zdi. Ten ošklivý oranžový obleček mě už začíná štvát. Jsem tady ještě víc agresivnější než jsem byla před tím, ale musím to umět potlačit. Pořád doufám, že by mě mohli pustit za dobré chování. Ale dobrým chováním mi asi vraždu neodpustí. Slyšela jsem, jak se otevírají dveře od cely. Zvedla jsem pohled a stál tam policista, kterého tu vidím poprvé.

"Slečna O'Brien?" zeptal se opatrně. Kývla jsem hlavou na souhlas.

"Pojďte se mnou." řekl vážně. Zvedla jsem se ze země a šla za ním s rukama v poutech.

Došli jsme do policejní kanceláře. Posadil mě na židličku před poručíka a pak si stoupl do rohu místnosti ke dveřím.

"Alexis." usmál se poručík.

"Našla se dobrá duše, která za tebe zaplatila kauci. Dnes budeš moct odejít. Budeš ale sledována, takže se budeš chovat slušně"

"Vždyť já se jinak chovat neumím." ušklíbla jsem se.

"To my víme. Tady máš své věci, jdi se převléct a přijď zpátky k nám. Už tady bude tvůj zachránce." řekl. S policistou, který mě přivedl jsem i odešla. Kdo za mě mohl zaplatit kauci. Matka? Ta určitě ne, je ráda, že sedím. Ale teď už budu venku. Konečně. Možná jeden z kluků by to mohl zaplatit, ale o tom pochybuji. A co třeba... Andrew? Ne, to není možné.

Převlékla jsem se a šla zpět. Nakoukla jsem do kanceláře. V křesle, na kterém jsem předchvílí seděla já, už seděl někdo jiný. Měl delší černé valsy a tělo zahalené do kožené bundy a černých džín. Do obličeje jsem mu neviděla.

"Tak tady ji máme." ukázal na mě poručík. Muž se z křesla zvedl. Hned jsem si všimla jeho výšky. Hned mi to připomnělo...

"Andrew?" divila jsem se když se ke mě otočil čelem.

"Zlato, tolik jsi mi chyběla." usmál se, ale bylo vidět, že úsměv je falešný. Už zase hrál tu hru spokojeného a šťastného páru. Ještě před pár minutami jsem radovala, že odtud mizím a teď bych si nejradši oblékla zpátky oranžový komplet a zalezla zpátky do cely.

"Ty mě taky." snažila jsem se usmát. Hned ke mě přišel a políbil mě. Jeho studené a jemně rty bych poznal i po slepu.

"Tvůj dozor bude pan Biersack. Je zkušený a určitě tě dobře ohlídá."
O tom nepochybuji..

"Věřím tomu, už jsem si s ním hodně prožila." usmála jsem se na něj. Křečovitě se usmál až mu z toho vystoupla naštvaná žíla na krku.

"Za pár týdnů se tě přijdem zkontrolovat. Nezlob Alexis." tímhle se se mnou rozloučil poručík. Policista náš vyvedl ven a my vyšli jak šťastný. Tyhle role nám vydrželi do té doby, dokud mě Andrew nezatáhl do uličky.

"Co to mělo znamenat? Už jsem si s ním hodně prožila? Máš být ráda, že jsi venku. Ani nevíš jakou mi to dalo práci!" začal křičet.

"Radši bych tam byla zavřená,  než být zase pod tvým blbým dozorem a bát se, kdy zas skončím někde zavřená. Nikdo se tě neprosil o to, aby jsi mě odtud dostával. I v tom vězení jsem měla víc volnosti než u tebe!" zakřičela jsem na něj zpátky.

"Klidně mě zmlať, uhoď, vrať mě zpátky do vězení.. Už je mi to jedno."

"Takovou radost ti neudělám zlato. Budeš trpět se mnou." usmál se a pohladil mě po tváři.

"Proč jsi zase tak zlý?"

"Protože takový jsem. Mě jen tak někdo nezmění kotě, to si pamatuj." letmo mě políbil na rty.  Chytl mě za ruku a šli jsme k jeho limuzíně. Nasedli jsme a jeli pryč.

Proč je zas tak zlý? Vždyť, už to vypadalo dobře. Dokonce jsem ho začínala mít ráda, dokud jsem nepřišla sem. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem venku, ale zase s ním, to není moc výhra. Ale musím uznat, že ty delší vlasy mu sluší. Za ty dva měsíce se hodně změnil, i když je to krátká doba.  Andyho ruka přistála na mém stehně.

"Chyběla jsi mi." zašeptal.

"Mohu tě o něco požádat?" změnila jsem téma. Přeci mu neřeknu, že bez něj mi bylo líp.

"Ty o cokoliv." zas se v něm probudil ten jeho sladký úsměv. Ten, u kterého bych si i mylslela, že je skutečný.

"Mohli by jsme se zastavit u mé matky, mám s ní nevyřízené účty."

"Co za to dostanu?" řekl otázku, na kterou se mu bojím odpovědět.

"Co by jsi chtěl?" řeknu opatrně.
Andrew se šibalsky usmál a hlavu naklonil ke mě. Naše rty spojil v jedno a políbil mě.

"Tohle mi pro začátek stačí." usmál se pravým koutkem rtů. Poté už bylo celou cestu ticho.

-

Zaklepala jsem na vstupní dveře, které se mi brzy otevřeli.

"Ahoj maminko." provokativně jsem se usmála.

"Co, co tady děláš?" řekla vyděšeně.

"Andrew mě vysvobodil.  Čekala jsem to od tebe, ale jak vidím, asi bych se nedočkala." vešla jsem dovnitř a matka couvala.

"Přišla jsi mě zabít? Jsem další na tvém seznamu?"

"Proboha co si o mě myslíš mami? Myslíš, že bych ty lidi zabila bezdůvodně? Ne! Chránil jsem svůj život!" výkřikla jsem.

"Já bych ti nikdy nic neudělala a o tobě jsem si myslela to samé. Zklamala jsi mě matko."

"To ty mě taky. Ani nevíš jak moc. Po tomhle jsem s tebou nadobro skončila. Ty už snad ani nejsi moje dcera."

"Nejsem. Protože matka by tohle svojí dceři nikdy neudělala." řekla jsem a odešla z domu. Z oka mi ukápla neposlušná slza, za kterou šla i další. Nesměla jsem dát najevo smutek. Utřela jsem slzy a zalezla do auta.

"Nějak jsi vyměkla." řekl s kamenou tváří Andrew.

"Nevím o čem mluvíš."

"Tvoje slzy byli vidět až jsem zlato, ale to nevadí. Já ti teď pomůžu. S čímkoliv." pohladil mě po tváři a zadíval se mi hluboko do očí. Už zase jsem mu žrala úplně vše. Každé jeho slovo. Nepoznám kdy to myslí vážně a kdy ne.  Hold, hra začíná..