When one day everything changed (CZ Larry)

4.díl

Celou noc jsem nemohl spát.  Nešlo to. Do pokoje už se dralo sluneční světlo. Vylezl jsem těžce s postele a zamířil do koupelny. Eleanor ještě spí. Podíval jsem se do zrcadla, musel jsem se leknout. Pod očima mi vysí pytle. Ty pomatenci se mě ještě leknou. Obličej jsem si opláchl studenou vodou, abych byl trochu při smyslech. Trochu jsem se probudil ale to je vše. Vrátil jsem se zpět do pokoje a natáhl si černé džíny, bílé triko a přes to džínovou bundu s kožichem uvnitř. Obul jsem si conversky a vyšel ven. Musel jsem se zastavit. Venku mě překvapilo nečekané chladno. Skoro se nedalo dýchat. Rozběhl jsem se k autu a rychle do něj naskočil. Promnul jsem si ruce a vyjel do města. Pojedu do mé oblíbené restaurace v centru. Musel jsem jet pomalu. Silnice byla pěkně namrzlá.
Posadil jsem se k jednomu volnému stolu u okna. Objednal jsem si polívku a kávu na probuzení. Podíval jsem se z okna a spatřil malé bílé vločky snášející se k zemi. Byl to krásný pohled, ale je to jen pohled. Při zkoumání co se děje venku jsem si ani nevšiml, že mi už přinesli polívku s kávou. Usmál jsem se a poděkoval číšnici, co čekala, až se otočím a odešla. Dal jsem si do pusy první lžíci polívky zakňučel. Byla hrozně horká. Otevřel jsem okno, zkontroloval, zda se nikdo nekouká a polívku na chvilku vystrčil ven. Strčil jsem jí zpátky a už byla akorát.
Zaplatil jsem a vyšel ven do zimy. Klepal jsem se zimou, jelikož jsem si toho na sebe moc nevzal. Jsem naprostý ospalý idiot. Byt mám hned za rohem, takže auto netřeba. Vešel jsem dovnitř a sundal si boty s bundou. Zapálil jsem v kamnech a snažil se trochu ohřát. Když jsem ale vešel do pracovny, vrátili se mi včerejší momenty. Musel jsem se uklidnit, jelikož jsem zaslechl zvonek. Otevřel jsem dveře a za nimi stál blonďatý kluk s modrýma očima.
„Dobrý den já jsem Niall Horan“ podal mi vřele ruku a snažil se o úsměv.
„Dobrý den, já jsem Louis Tomlinson, co potřebujete?“ nikdo se ke mně nově neobjednával.
„Potřebuji vás doktore. Mám hrozný problém“ prosil a vypadal opravdu zoufale.
„Dobře přijmu vás, pojďte dovnitř“ ustoupil jsem, aby mohl vstoupit. Zavřel jsem dveře a vedl ho do pracovny. Posadili jsme se na sedačky.
„Co vás trápí?“ začal jsem léčení.
„Před dvěma týdny se mi stala hrozná věc“ všiml jsem si slzy, co mu stékala po bledé kůži.
„A jaká věc?“ pokračoval jsem. Několikrát se nadechoval a snažil se nerozbrečet. Moc se mu to nedařilo, ale promluvil.
„Byl, byl jsem znásilněn“ klesl mu hlas a naplno brečel. Trochu jsem zkameněl, jelikož se mi včera stalo to samé.
„To je mi opravdu líto, a nevíte, kdo to byl?“ zkusil jsem malý výslech. Třeba to byl ten, co mi udělal to samé.
„Nevím, nevím, jak se jmenoval, ale měl kudrnaté vlasy, bože ty vlasy. A takové zabijácké zelené oči, byly opravdu děsivé a – a měl hroznou sílu“ tělem mi proběhl mráz. Byl to on. Dech se mi zrychlil a snažil jsem se mu pomoct. Ale on pokračoval.
„Vzpomínám si také, že byl opravdu ale opravdu zlý. Byl snad horší než jakýkoliv zabiják v hororech. Opravdu jsem si myslel, že mě zabije, ale neudělal to“ tváře měl červené a plné vody. Vypadal opravdu děsně. Všiml jsem si také šrámů na krku.
„A proč si myslíte, že to neudělal?“ musím vědět všechno, přece i mě vynechal.
„No byl tak surový až jsem omdlel. Když jsem se probudil vyděl jsem jak brečí a když mě spatřil, jak se probouzím, zvedl se a utekl. Bylo to opravdu divné.“
„A kde se to stalo a proč?“ už to je opravdu výslech. Myslím, že mu musí být celkem divně.
„V lese. Jako vždy jsem šel do lesa číst si svojí oblíbenou knihu. Sedl jsem si k jednomu stromu a spatřil ho. Měl na sobě, asi krev to byla a šel ke mně. Rychle jsem vstal a snažil se utéct, ale on mě dohonil“ koukal jsem se na něj opravdu vyděšeně. Je to jak z nějakého hororu. Myslím, že to zažil o mnoho horším způsobem než já.
„Vím koho myslíte a nebojte se už je za mřížemi“ řekl jsem do ticha. Podíval se na mě a koukal se s nadějí v očích.
„Opravdu? To je úžasné, že toho zmetka chytili“ řekl a málem vyskočil.
„Je mi moc líto ale dneska to musíme ukončit. Nebyl jste objednán a za chvilku přijde další. Zavolejte mi a domluvíme se na dalším sezení, ale rozhodně zavolejte“ řekl jsem a podal mu ruku na znamení, že může jít. On vstal a silně mě objal.
„Děkuji doktore na sto procent se vám ozvu, líbíte se mi“ řekl a mrkl. Trochu mě to udivilo, ale ignoroval jsem to.
„Na shledanou a někdy příště“ řekl jsem a zavřel dveře. Rozhodně ho musím znova vidět. Máme si toho tolik povídat.