When one day everything changed (CZ Larry)

10.díl

„Prosím musíme odsud vypadnout Louisi“ brečel Harry a hlavu si držel v rukách. Koukal jsem na něj a sledoval jeho podivuhodné chování.

„Já-já nemůžu Harry“ odpověděl jsem slabým hláskem „S tebou neodjedu.“ Zvedl hlavu a pootevřel ústa.

„Jak to myslíš?“ vykřikl s pláčem „Musíš se mnou odjet. Já tě potřebuju“ položil své ruce na mou tvář. Zelenýma očima mi propaloval mysl.

„Nemůžu odjet s narušeným člověkem“ řekl jsem třesoucím hlasem. Harry se rozbrečel víc. Pustil mou tvář a zvednul se ze země. Někam odešel. Natáhnul jsem si kalhoty a snažil se postavit. Když se mi to podařilo, zasáhla mě bolest v zádech a zadku. Došel jsem do pokoje a byl tam Harry. Skládal mi věci do tašky a já slyšel jeho vzlyky. Všiml si mě.

„Už-už to bude Louisi“ řekl a balil dál.

„Nech toho“ vykřikl jsem. Přestal. Otočil se na mě.

„Musíš odjet se mnou a vyléčit mě, takže drž prostě hubu“ vrátil se k balení. Zavřel tašku a chytnul mě za ruku. Táhnul mě ke dveřím.

„Já nikam nejdu, nech mě“ žadonil jsem. Ale Harry mě táhnul dál. Snažil jsem se vypáčit, ale měl příliš silný stisk. Otevřel dveře a vytáhnul mě na chodbu. Strčil mě do výtahu a vlezl za mnou spolu s kufrem v ruce. Zmáčknul přízemí a výtah se rozjel. Byly slyšet jen mé vzlyky.

„Nebul furt“ řekl Harry. Popotáhnul jsem a znova jsem byl nucen následovat kudrnáče. Vyšli jsme před budovu.

„Kde máš auto?“ otočil se na mě „Moje by poznali.“ Bál jsem se ho. Prstem jsem ukázal směrem na malé auto. Harry si oddechl a vydal se směrem k mému autu. Nasedl si na místo řidiče a já byl nucen sedět vedle něho. Rychle vyjel na silnici a rozjel se směrem z města.

„Kam jedeš?“ zeptal jsem se.

„Domů“ odpověděl a dál už nemluvil. Netušil jsem kde bydlí, a ani jsem to nechtěl zjistit, ale musel jsem.

Zastavil. Zprudka se nadechl a vystoupil. Rozepl jsem si pás a vyšel ven. Spatřil jsem hustý les, když jsem se otočil, stál tam dřevěný zarostlý barák. Asi jediný barák v tomhle lese.

„Pojď“ řekl Harry. Zaváhal jsem. Teď je skvělá šance na útěk, ale šel jsem za ním. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Následoval jsem ho. Zevnitř to vypadalo lépe. Ne moderně, ale nebylo to tu alespoň zarostlé, spíše prázdné.

„Co tu děláme Harry?“ optal jsem se. Otočil se.

„Bydlíme tu“ řekl klidně. Zdá se, že jsem u něj doma.

„Ale, já musím do města. Mám tam práci“ znervózněl jsem.

„Odteď už nepracuješ. A není tu signál, takže zavolání policie je naprosto zbytečné“ upozornil. Polknul jsem. Nevím, co mě čeká.

Omlouvám se, že už jsem dlouho nepřidala, ale mám doma trochu trable. Snad se vám povídka zatím líbí ;)