Black Queen aneb Siriusova Královna

6. Útěk za hranice

Začátek února přinesl do Bradavic celkem deštivé počasí. Blížil se Den svatého Valentýna a Sirius, i přes vytrvalý děšť, plánoval jak si s Alex zajdou do Prasinek. Ti dva spolu začali chodit od Vánočního večírku u Křiklana. I když se Alexis zprvu bránila, Siriusovi prostě nemohla odolat. Navíc měl spoustu dobrých přesvědčovacích metod.

Čím déle však spolu chodili Alex opět začínala mít obavy. Její hrůza z lásky a zamilování jí bránila v tom, aby Siriusovi projevovala a oplácela jeho city stejně.

Zatímco Sirius sám sebe nepoznával. Cítil něco, co zatím s nikým nepoznal. Byl Alexandrou naprosto okouzlen. Nebyla to obyčejná magie, byla to láska. Rozhodl se že v sobotu až půjdou společně s Alex na výlet do Prasinek svěří se jí s tím co k ní cítí.

Těsně před povolenou návštěvou do Prasinek Alexis přišel jako na zavolanou dopis od tety. Brala to jako znamení. Vysvobození. Připadalo jí jako by se dostala do slepé uličky. Byla zahnána vlastním strachem jako plaché zvíře do pasti a čekala na milosrdný konec. Nevěděla si rady a utápěla se ve vlastní nerozhodnosti.

Teta Marion jí v dopise sdělovala, že dostala velmi výhodnou pracovní příležitost ve Francii, kde žil i její současný přítel. Rozhodla se proto odstěhovat se za ním. Nabídla Alex, aby v klidu dostudovala šestý ročník v Anglii a po letních prázdninách se může rozhodnout zda nastoupí poslední ročník v Krásnohůlkách nebo v Bradavicích.

Rozhodování pro ni bylo lehké. Vybrala si tu nejjednodušší cestu. Sice zbabělou, ale velmi snadnou a nekomplikovanou.

Jenže Sirius si zasloužil aspoň rozloučení nebo vysvětlení proč to dělá. A tak když spolu v sobotu zašli do cukrárny Medový ráj seděla jako na jehlách a čekala na vhodnou příležitost.

Sirius dojedl svůj zmrzlinový pohár a pohlédl na Alexandru, která se své porce ještě ani nedotkla.

„Ty nebudeš jíst?" podivil se.

Alex zavrtěla hlavou. „Promiň, nějak nemám chuť."

Sirius jí vzal přes stůl za ruku. „Alexis chtěl bych ti něco říct," usmál se na ni.

„Vlastně, já tobě taky," teď přišla ta chvíle.

„Dobře, chceš mluvit první?" zeptal se Sirius a zvědavě se k ní naklonil.

„Ano chci," Alex přikývla a zhluboka se nadechla. „Psala mi teta, stěhuje se do Francie," Sirius jí zatím s úsměvem pozorně naslouchal. „Já odjedu s ní."

Mluvila rychle, protože měla strach, že si to třeba rozmyslí. Když domluvila trochu se jí ulevilo. Konečně to bylo venku. Šťastně se však necítila.

„Odjedeš? A kdy? Na prázdniny?" nechápal Sirius.

„Ne až na prázdniny, ale hned."

„Jak hned?"

„Zítra. Brzy ráno odjíždím vlakem do Londýna. Všechno už je domluvené s Brumbálem," teď byla venku celá krutá pravda. Ani se neodvažovala zvednout zrak a podívat se mu do očí, jistě by se jí hned zalili slzami a to rozhodně nechtěla.

„Já to nechápu!" Sirius si bezradně prohrábl vlasy. „Proč?"

„Prostě proto. Odjíždím. Tečka." Alexandra se zvedla ze svého místa a zmizela z Medového ráje tak rychle jako pára nad hrncem. Déle už by to totiž nevydržela, potřebovala na vzduch, prodýchat se a vyplakat.

Siriuse tam nechala zmateného a nechápajícího. Doufala, že ji možná jednou porozumí a odpustí.

V neděli ráno už měla Alexis zabaleno a byla připravená na cestu. Na pokoji se rozloučila s překvapenými spolubydlícími. Naštěstí byly tak taktní, že se jí nevyptávali na důvod, když jim řekla, že o tom nechce mluvit. Potom popadla svoje kufry a místo na snídani se vydala ven z hradu.

Ve vstupní síni na ni však čekal Sirius. Opíral se o stěnu a se zasmušilým výrazem bez úsměvu ji pozoroval, než došla k vratům zastoupil jí cestu.

„Zůstaň!"

Alexandra zavrtěla hlavou. Věděla, že mu neřekla úplně všechno. Sirius neznal ten hlavní důvod proč utíká.

„Zůstaň," zopakoval naléhavěji. „Co mám proto udělat? Co bys chtěla?"

„Chci jen málo Siriusi," Alexis začalo podezřele štípat v nose, chtěla už odejít a nemuset se na něj koukat. „Chci žít svůj život bez stresu, obav a strachu. Chci být hlavně šťastná!"

Sirius na ni zůstal zírat jako by ho právě pratil troll palicí po hlavě. Alexis ho obešla a znovu zamířila k bráně.

„Alex, prosím," snažil se Sirius, ale ona šla dál jako by ho neslyšela. „Počkej přeci," vykřikl skoro zoufale, protože už nevěděl jak jinak jí zastavit.

Alexa se prudce zastavila, zhluboka se nadýchla a párkrát zamrkala, aby se jí tolik neleskly oči, potom se na něj otočila s tím nejledabylejším výrazem jaký svedla a doufala, že jí nezradí hlas. Musela to ukončit.

„Co ještě?"

„Já... chci ti říct... prostě, ty a já... no, mám tě..." Sirius měl najednou velké problémy s vyjadřováním.

Alex přešlápla z jedné nohy na druhou a pohrdavě si odfrkla. „Vidíš, ani to neumíš říct."

Sirius už k tomu neměl co dodat. Nedokázal jí odpovědět.

Alex se tedy víc nezdržovala, otočila se na patě a vyšla ven ze Vstupní síně. Snažila se udržet normální krok, ale nejraději by se po školních pozemcích rozutíkala. Měla co dělat, aby si zachovala tu lhostejnou masku. Kdyby se jí totiž Sirius důkladně podíval do očí viděl by v nich statečně zadržovaný pláč. Našel by tam i hořkou lítost, svíravý zármutek a neuvěřitelnou bolest.

Sirius tam zůstal stát jako osamělý kůl v plotě. Sledoval jí dokud mu nezmizela z dohledu. Hleděl za svým snem co se mu pomalu ztrácel v dálce. V tu chvíli si neuvědomil, že by o ten sen měl ještě zkusit bojovat. Možná to bylo ze strachu, že by ten boj prohrál.

Byl to ten nejhorší pocit jaký zažil. Pocit, když ztrácíš něco na čem ti strašně moc záleží a nemůžeš tomu zabránit.