Kateřina Andrewsonová Riddlová a Mocný Kámen

Rozhovory, které mi změnily život

Flashback:

Pohled Katky: Utíkala jsem pryč od těch nejmenovaných děvčat, když jsem do někoho vrazila a oba spadli na zem. Rychle jsem si sbalila knížky a omluvila se. V tu ránu ten pán začal nadávat, co si o sobě myslím. Já jsem to nechápala. Přece jsem se mu omluvila. Nemohla jsem za to, že mě ONY honily a já nedávala pozor na cestu. Byla jsem rozladěná a naštvaná. Víte co jsem udělala? Ne? Začala jsem taky křičet. Nebála jsem se ho. Umím se bránit, když by to bylo potřeba. Ten pán se divil nad mojí troufalostí. Určitě si myslel, že se rozbrečím a utéci domů. Taková ale já nejsem. Neutíkam zbaběle od problému. Otočím se k němu čelem. Sofka s Alí už tady dávno stály a přihlížely s ústy dokořán. Ten záhadný pán je vyhnal pryč a my jsme tu zůstali sami. Dostala jsem strach a to opravdový. Co když mě zabije, co když mě znásilní. Nechci dnes umřít, na to jsem moc mladá. Přistoupil ke mně blíž. Začal se sarkasticky smát. On umí snad číst myšlenky?!? Začal se pomalu ke mně přibližovat. Zůstala jsem stát jako solný sloup a kapek potu ze mě teklo více než deště. Promluvil: Holčičko, nemusíš se mě bát. Nechci tě znásilnit, zabít, ani nic horšího. Jsi velice odvážná a plamenná dívka. Nebojíš říct SVŮJ názor. Tebe určitě nechci předhodit na talíř a uvařit si Tě k večeři. Tak to jsem si oddychla, řekla jsem ironicky. Usmál se a odvětil mi: a nebojíš se použít sarkasmus či ironii. Tvoji rodiče musí být na sebe hrdí, když zplodili takhle sličnou dceru. A já jsem smutně řekla: Kdybych nějaké rodiče měla. Taťka o mě neví a mamka zemřela na nějakou duševní nemoc. To mi je líto. Můj kámoš taky vyrostl v sirotčinci, odpověděl mi. Jak se vlastně jmenuješ? optal se mě. Kateřina Emily Andrewsonová Riddlová, jsem odpověděla. On začal kašlat. Přiskočila jsem k němu, pobouchala ho a podala mu vodu. Stalo se Vám něco? poptala jsem ho. Řekl mi, že ne. Když jsem se nedala odbít tak mi řekl, že jeho kamarád se jmenuje Riddl, že netuší, kdyby měl dceru a že se byl s holkou jménem Andrewsonová více než zapálené kamarádství. To opravdu?!? Víš jak vypadala, jaké měla chování apod. No trochu. On byl žárlivý a tak jsem nikdy s ní nemohl zůstat déle než hodinu. Ale viděl jsem ji. Díval jsem se a litoval toho, že za ní nemohu a on jo. A k tomu mi o ní hodně vyprávěl. Vynášel do nebe a uváděl ji do rozpaků. Nemohl bez ní žít. Málem ho zabilo, když od něj utekla. Mohu Ti říct, že když se na Tebe teď dívám zpětně vypadáš jako tvoje matka. Ať vzhledově, tak i povahově. Začal foukat vítr a já se začala třepat. Podal mi svojí bundu a mě zachvátilo překrásné teplo. Děkovně jsem se na něj usmála a on mi pokynul hlavou ať si sednu. Seděli jsme vedle sebe a jenom po sobě pokukovali. Připadal mi zvláštní. Něco mi tu nehrálo. On něco tají? Zkoumala jsem ho pohledem. Nepřipadal mi nebezpečný nebo aspoň by mi (snad) neublížil. Je z něj cítit žár. Horko, vedro či něco jiného. Nevypadal tak hrozně. Bez pláště jsem mu viděla na oblečení a vkus nemá zas tak špatný. Fialový šátek určitě něco skrýval, ale co? Obličej tvrdý a neústupný. Nepřesvědčila bych ho ani při pomoci Ježíše. Silný a i mírně uhrančivý. Svojí odvahou by okouzlil každou holku.