Hádovo memento

I.

Chodník se jí pod nohama měnil v rozbouřené moře. Chodidla klouzala po asfaltových vlnách, nořila se do hebké pěny z podzimního listí a neúprosná dlaň ji dusila těžkým ledovým vzduchem. Hrozba Jeffreyho hněvu se za ní plazila jako stín, prorážela šeď za jejími zády jako ostrá žraločí ploutev a olizovala jí paty. Sotva popadala dech, myslela si, že každou chvíli ztratí vědomí, když v tom se před ní, jako konejšivá náruč strážného anděla, objevily dveře. Na okamžik se zarazila, střelila očima nad sebe a spatřila pohupující se vývěsný štít. Jednou rukou rozrazila těžký dubový plát a druhou zamávala před sebou, když vpadla do místnosti. Tlumené žluté světlo zaplavovalo dřevem vykládaný interiér, odráželo se od stěn a vytvářelo na nich prazvláštní obrazce, z nichž se Salome zatočila hlava. Odevšad se ozýval bublavý smích, tlumené výkřiky, sem tam zavrzala židle nebo zacinkaly půllitry. Zašilhala po baru, kde se jako ve výloze leskly tucty lahví a omšele vyhlížející hostinský se ukazováčkem rýpal v uchu.

Odpotácela se k nejbližší barové stoličce, s těžkostmi se na ni vyškrábala a s obličejem v dlaních zhluboka oddechovala. Tady mě Jeffrey nikdy nenajde, pomyslela si s úlevou, přestože jí srdce zběsile naráželo do hrudního koše jako pneumatické kladivo a krev jí hučela v uších. Jeff ji nikdy nevzal do společnosti. Zastával názor, že na jeho přítelkyni nesmí spočinout pohled žádného dalšího chlapce, když je u toho on a má situaci pod kontrolou, a proto ji brával maximálně do soukromých prostor jeho otce, kde byli jen sami dva. Jeffreymu to vyhovovalo. Salome se nemohla bránit a vzdorovat mu, kdyby ji to napadlo. Jenže v době, kdy spolu vyráželi ven, jím byla stále ještě okouzlená, naivní jako čerstvou jarní trávou zmámené jehně. Naivně si myslela, že Jeffrey je ten pravý, ten, který ji políbí před oltářem a navlékne jí na prst zlatý kroužek vykládaný diamanty.

„Osmnáct bylo?" Salome prudce zvedla hlavu. Dívčin něžný světle modrý pohled se střetl s hospodským. Chvíli zírala do jeho zatrpklých, krví podlitých očí a jen stěží odolala nutkání otřást se.

„Ne," špitla a chystala se slézt ze židle, když v tom se nad ní objevil stín.

„Já se o ni postarám." Sametový baryton ji donutil zvrátit hlavu dozadu. Jen malý kousek od ní stál muž v drahém tmavém obleku. Roztřeseně se postavila na nohy, přičemž se prsty pravé ruky opřela o barový pult. Byl nižší, než předpokládala. Mohl být zhruba stejně vysoký jako ona, ale zvláštní aura, která sálala z jeho těla, Salome jako by převyšovala o několik desítek centimetrů. Na hlavě měl perfektně ostříhané vlasy, na stranách pečlivě zčesané, s cestičkami stříbrných nitek na spáncích, ale jinak uhlově černé. Nad čelem byly lehce pocuchané, ale i tak působil velmi upraveným dojmem.

Přestože neřekl jediné další slovo, Salome jej slepě následovala ke stolu, kde seděl. Viděla jej poprvé v životě a vůbec nic o něm nevěděla, ale cítila se v jeho přítomnosti bezpečněji, než když sama seděla u výčepu, vystavená na milost a nemilost hostinskému, který ji mohl kdykoliv vykázat zpět na ulici. Zaměřila se na svého záhadného zachránce. Nebyl to sice žádný závratný svalovec, ale vyzařoval takovou energii a sílu zkušeností, že ji ani nenapadlo mít strach. Někdo takový mi přece nemůže ublížit, pomyslela si. Světlo lehce políbilo jeho tvář a Salome spatřila rysy jeho obličeje. Vysoké lícní kosti, rovný nos, ostře řezaná čelist pokrytá krátkým černým strništěm, v němž se sem tam bíle zalesklo. Nebyl to blonďatý princ na bílém koni, ale Salome už dávno pochopila, že i z toho nejkrásnějšího aristokrata se může kdykoliv vyklubat barbar. Udělala by lépe, kdyby se odevzdala ďáblu – nic by ji nemohlo překvapit.

„Posaď se," vybídl ji. Počkal, než se její tělo setká s měkkým polstrováním sedátka, načež se posadil proti ní. Salome se rozhlédla. Seděli v malém boxu, který sousedil s několika dalšími. Výčep a lavice, na nichž vysedávali štamgasti, byly daleko od nich a Salome měla pocit, že se společně s tím záhadným mužem přenesla do jiné dimenze. Okolní svět jí připadal tak vzdálený, uvězněný v zajetí vzpomínek, avšak bez možnosti ovlivňovat přítomnost a strachem z budoucnosti vyčleněný z reality. Tohle nyní byla její realita. Cítila, jak se do ní vpíjejí jeho oči. Plaše kmitla pohledem k jeho obličeji. Dech se jí zadrhl v hrdle. Věděla, že když se do nich zahledí, už nebude schopná uniknout. Nechtěla důvěřovat barvě noční oblohy smísené se stříbrem, které se v nich přelévalo z jedné strany na druhou a lesklo se v tlumeném světle. Přemítala, jak by vypadalo přetransformované v prstýnek. Jak moc by studilo, kdyby jí jej navlékl na prst. 

„Jak se jmenujete?"

„Napij se." Za doprovodu šoupavého zvuku, když se sklo třelo o dřevo, k ní přisunul sklenici černého piva, která stála netknutá na stole před ním. Salome se na něj nedůvěřivě podívala. Jako by věděl, že přijdu, prohnalo se jí hlavou, když se bříškem ukazováčku dotkla kapky, která stékala po vnější straně sklenice. Co jsi zač? Odvážně se mu zahleděla do očí a její prsty obemkly chladné sklo. Když začala hltavě pít, koutky jeho úst se zvedly v hřejivém úsměvu. Jeho oči však zůstávaly chladné a nehybné, stříbro v nich se neproměnilo ve zlato, které by ji zahřálo. Přesto věděla, že nebude schopná odejít, ne dřív, než jí odhalí svou totožnost.

„Acheron."

Salome se rozkašlala. Rychle položila sklenici na stůl, tak rychle, až pivo vystříklo, lehce smáčelo její tričko a vpilo se do rozšklebené rýhy v ručně vyřezávaném stole. Nikdy neskrývala zalíbení v řecké mytologii, a proto moc dobře věděla, odkud to jméno zná. Acheron byl název řeky, která protékala podsvětím, temnou a neutěšenou říší boha Háda. Tohle přece nemůže být jeho pravé jméno. Žádnou doplňující otázku mu však nepoložila.

„Co se stalo, že sladká mladá dívka, jako jsi ty, zabloudila do takového pajzlu?" řekl se stoickým klidem. Salome si nervózně strčila za ucho pramen zrzavých vlasů.

„Do toho vám nic není," odsekla. Acheron mlčel.

„Utekla jsem před svým... bývalým přítelem. Kousla jsem ho do jazyka, když se mě snažil políbit," dodala poraženecky. Přestože její vnitřní tušení bilo na poplach, mozek jako by přešel do spánkového režimu a jeho činnost plně nahradilo srdce, které Salome napovídalo, aby Acheronovi svěřila své tajemství. Působil jako dokonalé ztělesnění temnoty, ale možná právě to na něm Salome až magneticky přitahovalo.

„To není nic, s čím by se hodná holka svěřovala samotářskému vlkovi, kterého právě potkala v hospodě, kde by vlastně vůbec neměla být," povytáhl obočí, naklonil se přes stůl a lokty se opřel o jeho desku. „A dál?"

Salome svraštila obočí. Nebyla žádná hodná holka. Hodné holky nekoušou své protějšky a nenechávají je krvácet v trávě před školou.

„Poznali jsme se, když mi bylo jedenáct. Naši otcové jsou přátelé, takže nám nezbývalo nic jiného, než se začít kamarádit taky. Byla jsem tenkrát vážně hloupá a naivní mrňavá kráva, protože jsem se do něj zamilovala a byla jsem schopná pro něj udělat cokoliv. Ten hajzl toho brzy začal využívat. Když jsme spolu začali doopravdy chodit, bylo mi čtrnáct. Ze začátku to bylo krásné, ale potom mě začal bít. Jeffrey vždycky působil jako ten nejmilejší a nejhodnější kluk. A já jsem se jím nechala oklamat, protože on je obyčejná zrůda." Z počátku jí hlas přeskakoval vzteky, ale jak se blížila ke konci svého vyprávění, stával se křehčím a křehčím, až se nakonec zlomil úplně a po zlobě nezůstalo ani památky. Do očí se jí nahrnuly slzy a kůže na tváři se při vzpomínce na Jeffreyho rozpálila doruda.

„Hezký příběh."

„Cože?"

„Velmi, velmi hezký příběh," zopakoval a natáhl ruku, aby jí bříškem palce setřel z tváře slzu, která se jí nepozorovaně vykutálela z pod dlouhých řas. Salome bezděčně přitiskla obličej blíž k jeho dlani. Ocelová pěst strachu uchvátila její srdce, které se v jejím sevření třepotalo jako malý ptáček, ale její činy vypovídaly o opaku. Prsty se dotkla hřbetu jeho dlaně a zavřela oči. Když je opět otevřela, jeho dlaň zmizela, stejně tak, jako on sám. Po muži, jehož oči se nesmály, když ústa ano, nebylo ani památky. Celé se mi to jen zdálo, pomyslela si ztrápeně, když asi po sté zaostřila do tmy před sebou, ve snaze v ní objevit jeho siluetu. Připadala si jako nahá, zranitelná jako koloušek, kterého opustila jeho matka.

Na stehně cítila chlad. Sklopila hlavu a opět ji prudce vrátila do původní polohy. Srdce se jí divoce rozbušilo. Sklenice piva, v němž ještě před několika minutami smáčela rty, tam pořád stála.