Hádovo memento

V.

Rozechvělé nohy ji pomalu nesly směrem domů. Ještě stále cítila Acheronovy rty, jak hladově dorážejí na ty její. Jeho dlaně, jako něžná klepeta pevně svírající její tělo. Chtíč, který sršel z každého pohybu, který udělal. Měla by z něj mít strach. Měla z něj strach. Ať už si ji vybral z jakéhokoliv důvodu, stále to byl muž, mnohem silnější a mazanější, než ona. Avšak mnohem víc, než jeho síla, ji děsila jeho mysl. Způsob, jímž ji doslova pojídal očima. Ani na vteřinu je z ní nespouštěl, stříbrné zorničky se do ní zahryzávaly a naleptávaly její přesvědčení, přemlouvaly ji a prosily a Salome se jim s chutí poddávala. Tlumené sténání vycházející z útrob nevěstince jí už nevhánělo krev do tváří, nýbrž přímo mezi nohy. Tohle byl jeho záměr? Ne, jeho pohnutky nejspíš byly mnohem hlubší, tak zavrtané pod povrchem, že je Salome neviděla. Kdyby její tělo bylo to, po čem bažil, byl by ji už dávno znásilnil a odhodil stranou, již neužitečnou a zničenou. Jenže on ji z nějakého zvláštního důvodu potřeboval. Salome nebyla tak naivní, aby si myslela, že to, co jej k ní pojí, je láska. Pravděpodobně něco miloval, ale ona to nebyla.

Spěšně vylovila klíč z kapsy a strčila jej do zámku. Z klíčové dírky se vyvalil chlad a tma. Blýskla pohledem po okně vedoucím do kuchyně. Bylo tmavé. Svraštila obočí a otočila kouskem kovu, který pevně svírala mezi prsty. Když otevřela dveře, zmocnil se jí strach. Nikde nebylo ani živáčka. Přestože se vrátila pozdě v noci, dávno po uplynutí doby, kdy se mohla toulat venku, nikdo nepřišel, aby jí vyčinil.

„Mami?" hlesla tiše. Hlas se jí v hrdle kroutil jako had, svíjel se a obmotával kolem hlasivek a opouštěl jej jen stěží. Salome odložila tašku, která jí až doposud visela přes rameno, stranou a po paměti nahmatala vypínač. Světla v domě se s tichým lupnutím rozsvítila a Salome na okamžik zaplavil hřejivý pocit úlevy.

V tu chvíli se rozdrnčel telefon na stolku v předsíni.

***

Paprsky slunce se líně proplétaly listovím stromů a vytvářely na obličejích všech přítomných dechberoucí světelnou mozaiku. Krásné počasí se vysmívalo zkroušeným tvářím smutečních hostů a místo šťastných úsměvů jim na čelech kouzlilo jen další vrásky. Salome stála v první řadě zástupu, se svými mladšími sourozenci poslušně shromážděnými kolem. Kmitala pohledem mezi majestátními košatými duby, které, za pomoci prudkých poryvů větru, vroucně šeptaly svou tklivou melodii. Soupeřily s obratnými prsty hudebníků, kteří stáli u dvou rakví, z nichž jedna byla o něco menší, než ta druhá, a s kamennými obličeji hráli tu samou skladbu již snad po sté. Salome si byla jistá, že tíživou atmosféru, která, jako černé sukno dusící vše živé visela nad davem truchlících, nevnímají. Pro ně to byl jen další pohřeb, nic, co by je dokázalo vyvést z míry. Salomino žalem proděravěné srdce však krvácelo z mnoha hlubokých ran a nemínilo přestat.

„Je to tvoje vina," zamumlala Ariana, udržující se v uctivé vzdálenosti od své sestry, která po ní vrhla nevěřícný pohled. Mladší dívka však stále nepřítomně zírala na rakve, přičemž sem tam zašilhala po Salome po svém boku, aby se přesvědčila, že ji její slova řádně ranila. Ta však nehnula ani brvou a dál statečně upírala svůj zrak k zádům zřízenců, kteří rakve právě začali spouštět hluboko pod zem.

„Máš poslední šanci se na ně podívat, Ariano," odpověděla Salome po chvíli a sklopila pohled.

„Pokud rychle něco nevymyslíš, brzy je budeme následovat," odsekla Ariana vzdorovitě, ale za poslední slabikou zůstal viset těžký opar smutku. Další nádech, jistě okořeněný o nějaké peprné slovo, ihned uchvátily slzy a vyplavily jej svým silným proudem z dívčina strachem staženého hrdla.