Hádovo memento

VII.

„Po tom, co sis prožila, po tobě nemůžu chtít, abys chodila do školy, to dá rozum, drahoušku. Nejsem blázen."

Teta Linda byla výborná herečka. Roli chápavé a milé ženy dokázala sehrát naprosto perfektně. Na samém počátku jejich společného soužití Salome snad i věřila, že taková je i ve skutečnosti. Když se však vyskytl první problém, který jako ostrý hrot špendlíku propíchl přeplněný balónek Lindiny sebekontroly, Salome poznala všechnu tu špínu, která vytekla z distingovaného nitra její tety jako splašky. Pravidelně se měnila v monstrum. V příšeru bez vlasů, s tlejícím masem místo pružné kůže, se záští místo pochopení.

„Ty malá děvko! Jak dlouho už s ním spíš?!" Lindiny nehty se jí do kůže na hlavě zatínaly jako pařáty supa. Představovala si, jak ji trhají na cáry, tahají za dlouhé provazce střev a splétají z nich nitky, na nichž visela jako zmrzačená, zubožená loutka.

„Nic s ním nemám, přísahám," zafňukala Salome zoufale. V dalším okamžiku vykřikla hrůzou, když ji ta démonická žena hrubě popadla za vlasy a dovlekla ke dřezu. Každá vzpomínka na něžné doteky Acheronových rtů nyní připomínala kousanec rozzuřeného vlka.

„Ne?" řekla sladce a volnou rukou otočila kohoutkem. Zurčení vody znělo jako sypání roztříštěného skla, které se Salome zabodávalo do uší, rtů a jazyka a znemožňovalo jí jakkoliv reagovat na Lindiny urážky a obvinění. Bezmocně se zmítala pod proudem ledové vody, ale sevření kostnatých prstů bylo jako z oceli.

„Drž se od něj dál, couro. Jsi stejná jako tvoje matka. Odháněla ho od sebe, ale on ji stejně miloval. No, a jak dopadla. A ty skončíš stejně, Salome," šeptala. Stejně, stejně, stejně. Stále dokola, jako rozbité rádio, jako přízračná zaseknutá páska, která se přehrávala i přes to, že byla přetržená.

Šílená. Jediné slovo, které dokázalo dokonale popsat Lindinu pokřivenou, strachem a paranoiou stravovanou osobnost. Salome se jako stín vlekla po schodech do prvního patra. Dřevo jí skřípalo pod nohama, suky na ni pomrkávaly jako chlácholivá, vševědoucí očka a kýbl, který nesla, se jí houpal u kolenou jako závaží.

Když konečně vystoupala nahoru, spatřila Acherona, jak postává na opačné straně chodby, napůl zahalený ve tmě. V jedné ruce svíral granátové jablko, ta druhá zlehka spočívala na těžkých dveřích z třešňově červeného dubového dřeva, které musely vést jedině do jeho pracovny. Jako by ji tam zval, rafinovaně a beze slov, ale zároveň jí tím dával najevo, že podsvětí se skrývá možná právě za těmito dveřmi. Čas od času se jeho prsty zabořily do šťavnatého plodu a rudá šťáva mu po nich stékala jako krev. Kapky kanuly na zem, ale Acheron nevypadal, že by mu to působilo sebemenší trápení. Sledoval Salome naprosto nevzrušeně, přestože velmi dobře věděl, čím si jeho, technicky vzato neteř, prochází. Neteř, jejíž rty ochutnával raději, než své oblíbené ovoce. Mlčky polykal červená semínka.

„Co je?" vyštěkla Salome jeho směrem. Hlas se jí chvěl vzteky a na jazyku ji pálila pachuť ponížení. „Kdyby ti na mě záleželo tak, jak říkáš, nemusela bych teď vytírat podlahu. Stejně tak, jako už tisíckrát předtím, i když je úplně čistá," dodala a ponořila velký páchnoucí hadr do kýble. Zpěněná voda vystříkla ven a zmáčela jí kalhoty, ale Salome si toho nevšímala. Se zuřivostí, jako kdyby právě spáchala vraždu a snažila se zahladit stopy, drhla navoskované parkety. Chtěla z nich smýt svou přítomnost, odstranit veškeré známky toho, že sem kdy vkročila. Strhat tapety ze stěn, spálit závěsy a rozstříhat koberce. Topit se v řádu a sápat se po chaosu, jako posledního neporušeného stébla v moři shnilé trávy.

Acheron se uchechtl.

„Každá lekce, i ta těžká a bolestivá, ti jednoho dne bude k užitku. Buď silná a trpělivá a uvidíš, že ti to přinese plody uznání," řekl. Dlaní, v níž svíral granátové jablko, jí pokynul směrem k sobě. Stál tam jako had, tisíckrát omotaný kolem celého domu, dusící jej nekonečnými smyčkami svého ocasu. V zahradě však nerostl žádný strom poznání, k němuž by vábil svou naivní kořist. Široko daleko nebyl žádný ráj, z něhož by se dalo utéct a vystřízlivět. Peklo. Peklo a rozvaliny spravedlnosti, to bylo to jediné, co obklopovalo jeho ostrůvek zkázy.

Salome, přestože nechtěla, se k němu pomalu doplazila na kolenou. Netušila, kde se v ní bere ta náhlá submisivita, smíření s faktem, že z tohoto úhlu je na něj mnohem lepší, smyslnější pohled. Upřela na něj své oči, velké jako dva talíře, a tiše vydechla, když se jeho šťávou potřísněný palec dotkl jejího spodního rtu. Jediným mrštným, překvapivě sebejistým pohybem jazyka setřela sladkokyselou tekutinu z jeho prstů. Ozval se táhlý zvuk připomínající zavrnění spokojeného kocoura, jenž Salome rozvibroval žaludek touhou. Aniž by z Acherona spustila pohled, obemknula jeho palec rty.

***

Učinit ono rozhodnutí jí netrvalo déle, než několik vteřin. I tak ji však mráz škodolibě štípal na holých stehnech, když spěchala před dům. Každou chvíli si nervózně stahovala sukni, která si neustále klestila cestu výš. Bylo to poprvé, co se rozhodla doopravdy porušit pravidla a na vlastní pěst se vydat do divočiny velkoměsta. Taxi přijelo rychleji, než očekávala, a proto měla strach, že teta Linda zahlédne, jak se žlutý vetřelec líně šine po téměř nepoužívané silnici vedoucí k jejímu supímu hnízdu. Žulou dlážděný chodníček se proměnil v ohlodanými kostmi vyskládanou prašnou cestu a místo dokonale zastřižených keřů jej lemovaly páchnoucí mršiny pokryté bzučícími oblaky much.

„Kam to bude, slečno?" zahlaholil ve voze sedící muž a Salome na okamžik propadla dojmu, že musel být slyšet až do ložnice, kde teta Linda trávila většinu času. Salome se nikdy nepodařilo zjistit, co tam vlastně provádí. Pravděpodobně voodoo rituály, pomyslela si, když se obezřetně nasoukala na sedadlo spolujezdce a sveřepě si přitom dávala pozor na to, aby neodhalila víc kůže, než bylo nutné. Taxikářův pohled ji i přes to olízl stejně slizce, jako chladný vánek, když se odvážila vystrčit nohu z pod vyhřáté peřiny.

„Do Dublinu," zamumlala nepřítomně a vyhlédla z okénka. Dům se s každým ujetým metrem vzdaloval, až se proměnil v nepatrnou tečku o velikosti dětské hračky. Salome téměř zaslechla, jak okovy strachu dopadly na rohožku pod jejíma nohama. Tam, kam mířila, už nebude žádná rozžhavená hlaveň pistole v podobě tety Lindy. Žádný ďábelský svůdník, který dělal vše proto, aby si Salome nebyla jistá vůbec ničím, a to ani sama sebou. Proto se tam také vydala. Aby opět našla sama sebe. Aby zjistila, jaké je to doopravdy riskovat. Opít se, vyzkoušet nějakou drogu, darovat panenství prvnímu hezkému klukovi, který se jí připlete do cesty. Neexistoval žádný člověk, kterému by se musela zodpovídat. Teta Linda by byla nejraději, kdyby se stala obětí smrtelné nehody. Stejně tak, jako moji rodiče, prohnalo se jí hlavou, když auto zabočilo ke sjezdu na dálnici. A Acheron? Acheron, Paul, Hádes, Satan, Lucifer. Nevěděla, o co mu jde. Stále zápasila s pocitem, že zatímco ona jeho životem pouze proplouvá, jeho role je v její budoucnosti stanovená tak pevně, jako to, že jednou zemře.

„Vyrazila sis zašpásovat, kotě?" Salome se nervózně zavrtěla. Cesta najednou neubíhala tak rychle, jako na začátku. Kola taxíku se bořila do asfaltu, který získal konzistenci těsta. Nakonec však přikývla.

„Nemáte cigaretu?" Kývnul bradou směrem k přihrádce pod palubní deskou. Salome se k ní natáhla a vylovila poloprázdnou krabičku s nápisem Benson & Hedges. Vytáhla z ní tenkou oválnou tyčinku a strčila si ji mezi pootevřené rty. Vše je jednou poprvé, pomyslela si, když špičkou jazyka přejížděla přes filtr. Pouštěla se do nebezpečných končin. Cigaretou v ústech překročila první mez, kterou si stanovila, a dnes večer ji čekala plná náruč překážek, které bylo potřeba překonat. Zabiják sevřený mezi rty byl jen začátek. Stiskla je k sobě pevněji. V duchu se vrátila k mršinám a kostmi poseté cestě a uvědomila si, že se na ni znovu vydává. Kráčí však na opačnou stranu.