Hádovo memento

III.

Cassandra Stanleyová se nervózně usmívala na muže, který bezostyšně seděl u jejího stolu, k němuž normálně zasedala široká rodina, a tahal za nitky jako loutkář. Zvrácený, uhrančivý loutkář, který ťal do lidských emocí jako do měkkého santalového dřeva a ukrajoval z něj takové kousky, jaké zrovna potřeboval. Větší, menší, jemné, hrubé. Se svým materiálem dokázal pracovat takřka dokonale. Nedělalo mu problém modelovat lidskou mysl k obrazu svému. Hnětl ji svými dlaněmi, vyhlazoval nedokonalosti a nahrazoval je svou vlastní precizností. Říkávalo se o něm, že je génius. Zvěsti jistě nikdy neměly k pravdě tak blízko, jako nyní.

Pohrávala si se lžičkou potřísněnou kávou, cinkající o porcelánové stěny hrnečku, jenž stál na stole před ní a z něj se linoucí pára halila její úsudek do zrádného hávu nevědomosti. Nevšímala si vlivu, jenž na Salome Paul měl, ignorovala jej, neviděla ho. I jí totiž připadal jistým způsobem okouzlující. Způsob, jakým popisoval naprosto obyčejné věci a vyvolával dojem člověka, který dokáže i z mazání másla na chléb udělat něco úchvatného a hodného pozornosti, ji fascinoval. Nebylo tedy divu, že Salome visela pohledem na jeho rtech a hltala každé slovo, které je opustilo. Měla pocit, jako by ji k sobě s každou další vteřinou poutal víc a víc. Dívka najednou přestávala být její dcerou a stávala se Paulovou hračkou, dokonale uhranutou stříbřitým pohledem jejího dávného přítele. Pohnula lžičkou a vyloudila tak ostrý zvuk, který hustý vzduch v místnosti proťal jako ostří nože. Neměla ho příliš v lásce, ale stejně mu nedokázala říct ne. Chtěla před ním svou dceru uchránit, ale neměla na to sílu. Toužila být imunní proti jeho vlivům, ale právě jeho hadí nátura ji přiváděla na scestí. Tak jako jed zmije otupoval lidský nervový systém, ochromoval Paul i její jasnou mysl.

„Paule, nechci vás přerušovat, ale už je vážně pozdě. Salome jde ráno do školy a mě také čeká spousta povinností," zdvořile mu dala najevo, aby se zrzavou dívku přestal pokoušet uchvátit do svých spárů. Na rozdíl od své dcery totiž věděla, co je zdrojem jeho nemalého majetku. Střešní byt uprostřed Dublinu byl skrz naskrz prosycený těmi nejodpornějšími věcmi, jaké kdy Cassandra měla tu čest vidět. Možná to byl jeden z důvodů, proč se od něj před lety odvrátila. Dotáhl to daleko. Mnohem dál, než měl. Bojovala s ním, ale věděla, že její chabý vzdor bude mít jen pramalý účinek.

Salome sebou podrážděně cukla, načež matce věnovala vyčítavý pohled. Paní Stanleyová se zamračila. Ona je do něj snad zamilovaná, prolétlo jí hlavou, když na obličeji své dcery na okamžik spatřila dobře známý výraz láskou opilého štěněte. Leskl se jí v očích i tehdy, když byla zamilovaná do Jeffreyho. Cassandra už tenkrát tušila, že s tím chlapcem není něco v pořádku, avšak v rámci zachování dobrých přátelských i obchodních vztahů s jeho rodinou zarytě mlčela. Když Salome poprvé uhodil, měla chuť vpadnout do sídla jeho rodiny a vlastnoručně ho zardousit. Dodnes litovala, že upřednostnila blaho lidí, na nichž by jí nemělo pranic záležet, před štěstím své nejstarší dcery. Je jí sedmnáct. Už je dost stará na to, aby věděla, co je správné a co ne. Snažila se omluvit činy, jimiž své dceři ublížila, ale žádná z výmluv se nezdála být dostatečně uspokojivá, aby jí alespoň na okamžik dala zapomenout na dobu, kdy selhala jako matka.

„V pořádku. Stejně už jsem byl na odchodu," odvětil Paul pohotově, ale nepohnul jediným svalem, který by nasvědčoval, že svá slova myslel vážně. Salome zuřivě kmitala pohledem mezi Acheronem - Paulem a její matkou. Vypadali, jako by sváděli odvěký boj. Zuřil mezi nimi konflikt tak starý, jako lidstvo samo - konflikt mezi chtíčem a rozumem, mezi láskou a povinností. Salome si uvědomila, že se jí na ten příběh vlastně nikdy nezeptala. Slíbila si, že hned, jakmile se objeví vhodný okamžik, napraví to.

Cassandra Stanleyová už vstávala od stolu, aby svého hosta vyprovodila, avšak Salome byla rychlejší. Vyskočila na nohy, za ucho si strčila uvolněný pramen zrzavých vlasů a na rtech vykouzlila sladký úsměv. Jsem poslušná dcera ministryně, ale pouze tak dlouho, dokud mě matka vidí.

„Udělám to já." Než se paní Stanleyová stačila vzpamatovat, Salome s Acheronem v patách opouštěla obývací pokoj a prchala před ní do předsíně. Paul zvedl pravou ruku a konečky prstů Cassandře pokynul na rozloučenou. Žena mu jeho gesto nervózně opětovala. Sledovala jej, jak se souká do svých drahých kožených bot, jak si jeho prsty obratně pohrávají s tkaničkami a přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby si takto začaly pohrávat i s myslí její dcery. Salome však vůbec nevypadala vyděšeně, naopak. Pravděpodobně se v jeho přítomnosti cítila dobře, jinak. Paul měl zvláštní kouzlo osobnosti, které lidem kolem něj navozovalo pocit, že jsou opravdu užiteční a jedineční. Nikdy nepochopila, odkud ta schopnost pramení. Věděla jen to, že je velmi nebezpečná.

„Měj se hezky, Paule."

Acherone.

„To samé platí i pro tebe, Cassandro."

***

Chlad se do ní zakusoval jako ostré tesáky vlků, kteří se toulali po okolních lesích. Stála s Acheronem před brankou a sledovala jej, jak ladnými kroky obchází své auto. Světla zablikala a ozvalo se charakteristické zahoukání dálkového ovládání zámku. Její oči pomalu přivykaly všudypřítomné tmě. Zahlédla stříbrná křídla, roztahující se na špičce přední kapoty, korunovaná černým štítkem s nápisem Aston Martin. Salome se zachvěla, ne však zimou.

„To jste byl vy?" překvapeně zamrkala a založila si ruce na hrudi.

„Ano," opáčil jednoduše a otevřel dveře na straně řidiče. Světlo uvnitř vozu se rozsvítilo a ozářilo jeho obličej jako namodralá božská aura. Náhlé uvědomění ji zasáhlo jako rána pěstí do žaludku. „Vím o tobě už od chvíle, kdy jsi přišla na tento svět. Byla jsi tak maličká, tak kouzelná. Tatínkova holčička, maminčin nejsladší bonbónek. Tvoje rodina tě miluje, Salome, ale i tak tě nedokáže ochránit před okolním světem, který je mnohem krvelačnější a zuřivější, než si myslíš." Jako stín se zjevil přímo před ní. Chladná dlaň opět dopadla na její tvář a prsty se přilepily k hebké kůži, která jemně zářila v bledém světle měsíce. V dalším okamžiku uprostřed čela ucítila dotek jeho rtů. Prošedivělé strniště ji ostře zaškrábalo, ale nevydala ani hlásku.

„Chci víc."

„Co přesně by to mělo být?" zašeptal, jeho rty se zastavily těsně nad jejím obličejem. Cítila, jak ji na špičce nosu šimrá jeho dech, horký jako dračí oheň, ale zároveň chladný jako lačný sněhový jazyk.

„Chci znát pravdu. Ať už je jakkoliv strašlivá, chci ji znát. Co jste zač?"

„Jsem princ temnoty, král popela, Sedmi pekel a podsvětí. Někteří mě znají jako Satana nebo Ďábla, dokonce i jako Lucifera nebo Háda. Ale ty, sladké stvoření, mi můžeš říkat Acheron." Za normálních okolností by minimálně zavrtěla hlavou. Ale tato situace nebyla normální. Stála v bezprostřední blízkosti muže, z jehož těla sálala temnota, která ji k sobě však přitahovala stejnou magickou silou, jako světlo lampy vábilo nepozorný hmyz. Připadala si jako moucha, malá a slabá, avšak pod ochranou predátora, který se ji pod jakousi zvrhlou záminkou rozhodl střežit.

„Chci víc," zopakovala naléhavě, nikterak vyvedená z míry jeho přinejmenším podivným monologem. Už jednou byla svědkem něčeho neuvěřitelného. Vzpomněla si na jejich první setkání, kdy Acheron zmizel jako pára nad hrncem. Prostě se rozplynul. Všechno do sebe najednou začalo zapadat. Neměla žádné pochybnosti o jeho úmyslech, protože jí to nedovolil. Neumožnil jí přemýšlet nad následky, protože to dovolovala jeho moc. Svíral v dlaních celou její existenci, stejně tak, jako existenci každé jiné duše, živé či mrtvé, nevinné či hříšné.

V dlani ucítila chladný kov. Zvedla ruku a přidržela si předmět před očima.

„Peníze?" zamumlala překvapeně. Mince ji studila na kůži, ale hřála na duši.

„Řekla jsi, že chceš víc. A také ti to dám. Ale každá informace má svou cenu. I za pouhý střípek budeš muset zaplatit. A věř mi, že se ti ta cena nebude líbit."