Hádovo memento

XII.

S nohama skrčenýma pod sebou se choulila v rozložitém křesle, které jí v neutěšeném obývacím pokoji poskytovalo pocit bezpečí. V rukách svírala knihu, jejíž tlusté desky jí na prstech tvořily zarudlé otlaky a hrany se bolestivě zabodávaly do kůže. S nakrčeným obočím hltala jednotlivá slova a řádky. Ztrácela se v nich. Její mysl bloudila změtí písmen, čárek, pomlček a mezer, zoufale mezi nimi pobíhala a snažila se v tom neutichajícím víru zorientovat. Vše najednou dávalo smysl. Hádes přestal být neuchopitelnou božskou entitou, jejíchž schopností se obyčejní smrtelníci obávají a předchází si ji dary a obětinami. Získal tvář s jasnými obrysy, tvář s ostře řezanými rysy, jasnýma stříbrošedýma očima a havraními vlasy.

Jednou překrásná Persefoné spolu se svými družkami bezstarostně dováděla na kvetoucích nivách nýsských. Podobna lehkokřídlému motýlu, přebíhala mladá dcera Démétřina od květiny ke květině. Trhala nádherné růže, vonné fialky, sněhobílé lilie a červené hyacinty. V bezpečí se rozvila Persefoné, nevědouc o osudu, který jí určil její otec Zeus. Ani nepomyslila, že již dlouho nebude hledět na jasný svit slunce, že se nebude dlouho laskati s květy a vdechovat jejich sladkou vůni. Zeus ji dal za ženu zachmuřenému bratru Hádovi, vládci království stínů zemřelých, a s ním musila Persefoné žít v temnotách podzemního království, zbavena svitu žhavého jižního slunce.

Salome knihu prudce zaklapla a odhodila ji na konferenční stolek. Chvíli nepřítomně hleděla na její zažloutlé listy, šklebící se na ni z polorozpadlé vazby. Z přemýšlení ji vytrhla rána a hlasité zaklení. Srdce se jí rozbušilo. Rychle se zvedla a zamířila do kuchyně, odkud projev nespokojenosti zaslechla. Zůstala opřená o futra dveří. Acheron stál u sporáku, z pánvičky šlehaly plameny a jako planoucí zlato ozařovaly jeho soustředěný obličej. V jedné ruce svíral lahev tequily – chvíli co chvíli kroužil jejím obsahem dokola, snad jako by se rozmýšlel, jestli má zbytek tekutiny vypít nebo ji použít do připravovaného pokrmu. Zkušeným pohybem předloktí rozvlnil obsah pánvičky, několikrát prohodil vzduchem a obratně jej opět pochytal. Tequila zmizela v jeho ústech. Jakmile položil pánvičku zpět na sporák, otočil se. Hořká tekutina jej pálila na vnitřní straně tváří. Polkl.

„Máš hlad?"

Salome se pousmála.

Hádes, neviditelný bůh, vládne hluboko v podzemí, věčně odloučen od světa bohů i živých. Jeho helmice ho činí neviditelným, do jeho říše nepronikne sluneční paprsek a při zemětřesení se sám Hádes chvěje strachem, že země pukne a jeho říše se otevře zrakům živých.

„Řekni mi něco o Persefoně." Salome si všimla, jak se Acheron napjal. Zadržel dech, narovnal ramena a jeho ďábelsky krásná hlava vystřelila vzhůru. Dlouhým prstem přejel po skleněné desce před sebou. Ozvalo se pípavé zakňourání mechanismu a veškeré hučení náhle utichlo. Sáhl před sebe, vytáhl lesknoucí se chilli papričku a zlehka ji rozdrtil mezi zuby.

„Co chceš vědět?" řekl tiše, téměř výhružně.

„Všechno." Dívka se zhoupla na špičkách a pomalu došla ke stolu. Posadila se a hlavu si podepřela dlaněmi, zvídavým pohledem pronásledující prošedivělého muže před sebou. Acheron si povzdechl a obrátil svou pozornost zpět k přípravě večeře. 

„Jsem na tomto světě už tisíce let, sladké stvoření. Potkal jsem jich stovky. Každá z těch dívek byla krásná, doslova přenádherná a dokonalá, ale žádná z nich nesplňovala to, co jsem chtěl. Po čem jsem tak zoufale toužil." Salome ucítila ostrý osten žárlivosti. Zamračila se a namotala si na prst tlustý pramen zrzavých vlasů.

„Co já mám a ony to neměly?" Acheron se jí upřeně podíval do očí. Chvíli v nich pátral, zkoumal nebeskou modř, která se jako mořský příboj převalovala v obrovských zorničkách. Pohled se mu leskl nepopsatelnými emocemi, které Salome děsily a přitahovaly zároveň. Kdykoliv se na ni takto podíval, třásla se strachy a potila vzrušením zároveň. Nerozuměla sobě samé, ale Acheronova přítomnost ji stále dokola přesvědčovala o tom, že to není nutné. Není potřeba být seznámena se svým podvědomím, aby ji okolnosti činily šťastnou. Acheron se přiblížil až k židli, na níž seděla a klekl si před ni. V tlumeném světle byl jeho obličej zpola zahalený do tmy, vrásky brázdily jeho kůži viditelněji než normálně a oči se zdály být téměř černé, ale to všechno mu pouze přidávalo na jeho drsné, temné kráse. Salominy zorničky plaše zkoumaly jeho kontury, ostré a nebezpečné, ale zároveň neuvěřitelně svůdné a vábivé.