Hádovo memento

XIII.

S každým dalším ujetým kilometrem se Stacy neklidně zavrtěla na svém sedadle. V okamžiku, kdy prosvištěli kolem křivé cedule s přeškrtnutým nápisem Dublin, se vyštrachala ze svého medvědího brlohu, který se slepičí vytrvalostí vyseděla v měkkém polstrování. Zástavba irského velkoměsta se jim pomalu vzdalovala z dohledu. Nahradila ji tmavě zelená vřesoviště poprášená sněhem, hluboké černé lesy mračící se na obzoru, a ocelově temná obloha, jako sedmihlavá saň plivající blesky po všem, co se jen odváží křižovat silnici pod ní. Acheronovy prsty si pohrávaly s řadící pákou, mazlily se s tuhou kůží, nehty lehce zajížděly do rýh, v nichž byla vyvedena značka auta. Blondýna zcela nezaujatě hleděla ven z okénka. Připomínala otrávenou puberťačku, která byla donucena jet na povinný rodinný výlet. Tvářila se, jako by se jí tam pranic nechtělo, ale ve skutečnosti byla vidinou jisté změny životního prostředí příjemně rozrušená. To však za žádnou cenu nesměla dát najevo, protože by tím v očích svého protivníka prohrála. A to si nemohla dovolit. Obzvlášť, když na místě řidiče seděl Acheron a vezl ji neznámo kam. Připomínal šarmantního hollywoodského zloducha. Celou dobu se tvářil jako dokonalé ztělesnění dobra a lásky, ale v okamžiku, kdy děj vrcholil, si smyl masku z tváře a odhalil své skutečné já – pokroucené rysy v obličeji a ještě pokroucenější charakter.

Aby její nepříjemný pocit ještě umocnil, s potutelným úsměvem zvedl ruku a zmáčkl páčku na dveřích. Ozvalo se charakteristické zavrnění. Stacy nyní byla odříznutá od všech možných i nemožných únikových cest. Vrhla po něm zmatený pohled. Přestože se od toho filmového padoucha vůbec nelišil, ji vůbec nenapadlo vzít za kliku a zalomcovat dveřmi.

„Proč všechno to divadlo, Paule?" zeptala se, lehce dotčená. 

Muž pokrčil rameny.

„Chci ti ukázat své soukromí. Myslel jsem si, že právě tohle jsi vždycky chtěla. Nahlédnout do mého života a zjistit, jestli jsem ještě větší zvrhlík, než si myslíš." Stacy si odfrkla. Vzpomněla si na noci s ním strávené. Ještě nikdy nepotkala muže, který by byl tak něžný a pozorný, ale v každém z jeho pohybů bylo cosi šíleně zvráceného. Připomínal jí kotě s noži místo drápků. Slavíka s oštěpem místo zobáčku. 

„Spím s tebou, Paule. Vážně si myslíš, že mě může ještě něco překvapit?" 

Acheron se na ni podíval a v očích se mu nebezpečně zalesklo, načež pomalu přikývl. 

„Známe se sice už několik let, ale skoro nic o mně nevíš, Stacy," odpověděl tiše a upřel pohled zpět na vozovku. Kapky deště začaly pleskat o asfalt. Diamantové střípky vody se tříštily o přední sklo, stékaly po něm těžce, jako chmurné myšlenky po šílenstvím zvrásněném povrchu duše blázna, plazily se po kapotě, odkapávaly z naleštěných blatníků a poletovaly kolem vozidla, zářivé jako ocas komety. Smotaný koberec v kufru auta se překulil na druhou stranu, přičemž se ozvalo hluboké zadunění. Stacy se s trhnutím otočila za zvukem, očima pátrajíc v tmavém příšeří za sebou. Čekala, až se ze tmy vynoří mrtvolná ruka, omotá jí prsty kolem hrdla a spokojeně ji stáhne k sobě, aby ji psychicky osouložila.

„Co to bylo?" vyhrkla s rukou omotanou kolem opěrky sedadla. Chloupky na předloktí vyděšeně trčely do prostoru. Aniž by muž vedle ní odtrhl pohled od asfaltem dlážděného pruhu, který ničivému železnému monstru prchal pod koly, šlápl na plyn a rozjel se ještě rychleji. Vlhká vozovka se slizce vlnila pod gumovým povrchem pneumatik, nespokojeně mlaskala a protestovala proti rychlému způsobu jízdy, jemuž byla vystavena. Na čí straně byla? Snažila se popohnat Acherona, nebo naopak vysílala neviditelný signál směrem ke Stacy, aby jí dala najevo, že zde něco rozhodně není v pořádku?