Hádovo memento

X.

Těžký závoj tklivých tónů se snášel na hlavy všech hostů. Řinčení naleštěných příborů se mísilo se smyslným zvukem saxofonů, které doprovázelo neúnavné klapání kláves klavíru, perfektně dokreslující snovou atmosféru. Dámy si z ramenou shazovaly huňaté kožešiny, laškovaly s číšníky a hladily po tvářích své partnery a milence. Sem tam se ozvalo zacinkání skleniček s vínem. Salome si ještě nikdy nepřipadala tak nepatřičně. Acheronova dlaň jí spočívala na bedrech, prsty pevně přitisknuté k jejímu pružnému tělu, lačnící po dalších dotecích. Uchváceně se rozhlédla kolem sebe. Zlatými rytinami a dechberoucími freskami bohatě zdobený strop se odrážel ve spleti sklíček rozložitých lustrů, které jako obrovské a košaté křišťálové pochodně svítily v pravidelných rozestupech vysoko nad centrem všeho dění. Sloupy se líně svíjely ve tmavém prostoru pod galerií a spojovaly ji s přízemím, kde se to jen hemžilo tančícími páry. Hlavice statečně podpíraly těžký ochoz nad sebou, masy mramoru pod tou námahou téměř bolestně sténaly.

Salome se nechala dovést až ke stolu, na němž stála zlatá cedulka s výrazným nápisem „reservé". Když jí číšník odsunul židli a s úsměvem pokynul dlaní v běloskvoucí rukavici, samou nervozitou se jí divoce rozbušilo srdce. Jak se mám chovat? Co mám říkat? Jak se mám usmívat? Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Byla do nich tak ponořená, že si nevšimla, že jí číšník cosi podává. Sevřela kožené desky se zlatě vyvedeným názvem restaurace ve zpocených dlaních a pousmála se. Acheron seděl naproti ní a na rtech mu hrál jeho typický úšklebek. V černém obleku s kašmírovou košilí vypadal jako bůh smrti, padlý anděl zkázy a služebník pekel v jedné osobě. On ale všechno tohle je, uvědomila si a vnitřnosti se jí zachvěly, když jej plaše sjela pohledem přes okraj svého jídelního lístku.

„Líbí se ti tu, Salome?" zeptal se. Přikývla. Hltal ji pohledem, jeho zorničky pomalu rozmělňovaly drahé saténové šaty na jednotlivá vlákna a s rozkoší je pojídaly. Jakmile ji zbavil oblečení, stejným způsobem zpracovával i její tělo. Stahoval jej z kůže, ale nebylo to bolestivé. Prsty se dotýkal horkého odhaleného masa, ale nedalo se to nazvat mučením. Dlaní si přejela přes stehno, aby se ujistila, že je neporušená. Tmavě zelená látka stále stejným způsobem stékala po jejím těle jako jiskřivé pramínky vody, kopírovala jej a dala vyniknout všem jeho křivkám.

„Ano," přikývla po chvíli. „Proč jsi mě sem pozval?" pátravě přimhouřila oči a opřela se lokty o stůl. Jeho obličej se o několik desítek centimetrů přiblížil, ale Salome nebyla ani o krůček blíž k pochopení toho, co se v jeho rysech odehrávalo. Neznala jeho roli, přestože režírovala celou hru. Trvalo jí dlouho, než si uvědomila, že její moc nad ním je stejně velká, jako ta, kterou nad ní vládne on. Neuměla s ní však pracovat, na rozdíl od Acherona. Uprostřed stolu stála svíčka a její něžný plamínek jeho oči halil do zlatavého hávu, ale i přes to zůstávaly chladné a nevyzpytatelné. Salome však ráda vkročila do jejich rozbouřených vod, nechala se uchvátit silou vodního sloupce a se spokojeným úsměvem na rtech tekutinu vdechovala.

„Chci tě o něco poprosit."

Salomino obočí vystřelilo vzhůru, směrem k linii vlasů. Acheron nikdy o nic nežádal, pouze přikazoval. Nenásilným způsobem si nacházel cestičky do jejího podvědomí, kde se usídlil jako svůdný parazit, zakousl se do vybrané části a oblažoval ji svým jedem, který paralyzoval dívčin nervový systém a předával jeho otěže do Acheronových rukou.

„O co?"

„Zabiješ svou sestru." Salome zalapala po dechu. Šok. Přestože z jeho úst slyšela tolik monologů o smrti a zabíjení, vždy ji tím dokázal vyděsit. Jako by neznal nic jiného. Láska pro něj byla cizím slovem, stejně tak, jako soucit a slitování. To samé se však dalo říct i o Salome, která pomalu poznávala jeho temný svět a začínala jej mít ráda.