Singularita Stockholm ✓

Prolog

Paže měl ovinuté kolem kolen, špičatou bradu vklíněnou mezi nimi. Prameny mastných vlasů mu spadaly do očí, stávaly se liánami, po nichž se spouštěly na špinavou košili kapičky slaného potu a zbytky hořkých slz. Chutě jeho obličeje vykreslovaly hluboké vrásky a kruhy pod očima – jasné znamení, že muž dlouho nespal.

Vypadal zuboženě – rány na odhalených pažích zely jako červená řepa v salátu z bílého zelí, bledá kůže se kolem ran všemožně kroutila. Kdyby netušil, že mu rány šetří a čistí, kdykoli jej přijme bezvědomí, domníval by se, že jsou zanícené. Občas i litoval, že není praktický lékař, aby si to ověřil.

Nedostatek spánku a hygieny si vybíraly svou daň podobně rychle jako hlad. Jeho žaludek křikem prosil o sousta, bil jej do vnitřních stěn těla, aby byl ukojen. To neposedné děcko, které se z něj stalo, neústupně kvičelo a žadonilo, vynutilo si v mozku speciální místo, aby mohlo ubožáka trestat za každou další sekundu bez potravy.

Párkrát se dokonce musel přemáhat, aby se nepustil do vlastní ruky. Ta byla ovšem tolik špinavá, že by – i kdyby se mu podařilo si kousek ukousnout bez toho, aby to způsobilo nepředstavitelnou bolest – ji ihned vyvrátil. Mít v ústech hnůj a vlastní ruku se nyní staly synonymy.

Puch vlastního těla se stal stejně nesnesitelným jako únava. Ostatně se to započítalo mezi těch pár podstatných důvodů, proč se celé dny řádně nevyspal. Špína se mu zažírala do kůže jako plameny do dřeva, zanechávala za sebou tmavé fleky, které si nervozitou škrábal neupravenými nehty. Ona špína samotná mu za nehty zůstávala, v mnoha případech se však svého místa na kůži nehodlala vzdát. Zůstávaly po ní ony krvavé stopy – důkaz, že se stále potřebuje chovat lidsky a pečovat o sebe, ať to stojí jakoukoli bolest.

Dýchal chraplavě, sem tam i zakašlal. Misku s vodou, již měl k zahnání žízně, používal na omytí očí, které na nevyspanost doplácely nejvíce. Pil jen doušek za hodinu, občas si jeden odpustil, pokud se cítil dostatečně při vědomí. Za tu dobu, co zde strávil, se musel naučit zacházet za hranice na uspokojení potřeb, šetřit, šetřit, šetřit... aby přežil.

Netušil, jak dlouho tady trčí. Mohlo to být pár týdnů, možná měsíc nebo dva. Pojem o čase ztratil poměrně rychle – v místnosti bylo jen jedno jediné světlo, jímž se stal celý strop, tím pádem se na stín spoléhat nemohl. Slunce se objevovalo pouze v jeho paranoidních představách, hodiny v neutajených hlasitých přáních. To, že nevrhal stín, ho deprimovalo ještě víc.

Od svého pobytu v úzkém prostoru se s lidskou bytostí setkal jen třikrát. Prvně, když ho sem přiváděli. Tehdy se neudržel, nechali jej při vědomí – sice jen zpola, ale i tak vše vnímal obstojně –, čehož náležitě využil. Jednoho z únosců kopl do kolene, ten nádherný lupavý zvuk a následný křik se pro něj staly rajskou hudbou. Druhý to odnesl pouze flusem na obličeji.

Zbývající dvě návštěvy se odehrály pod zvláštní mlhou, že si ani nebyl jist, zdali byly skutečné. Dávali si obvzlášť záležet, aby se s nikým nesetkal, to si vydedukoval. Při obou setkáních však poznával ty stejné obrysy těla, jež si při soubojích s přicházejícím bezvědomím připomínal. Postava menšího vzrůstu, zjevně kapánek při těle – očividně byl narozdíl od doktora dobře opečováván. Co mu utknulo v paměti, byla páska přes pravé oko. To bylo to jediné, co si z tváře vybavoval.

Bolest už ani necítil. Občas se zastihl, že si zuby uvolňuje špínu zpod nehtů, již následně žloumá v ústech jako příliš horký brambor. Chvíle, kdy vítězil jeho čistý lidský rozum, tak střídaly letmé momenty živočišné posedlosti hladem. Dezorientovanost a neznalost času jeho lidskou stránku potlačovaly podobně efektivně jako mizerná hygiena a hlad.

Od té doby, co jej sem zavřeli, sám se sebou promluvil jen málokrát. Kdykoli se to stalo, ozvalo se zaklepání na stěnu. Zpočátku se domníval, že ve vedlejší místnosti vězní ještě někoho jiného, ale po hodinách proseb ke zdi a mlácení pěstmi vše vzdal. Navíc ten den nedostal rutinní příděl, jako by ho snad chtěli potrestat.

Pomalu se přikláněl ke skutečnosti, že se zbláznil. Z hladu a nedostatku spánku míval vidiny – občas tolik živé, že se jich mohl dotknout a skutečně cítil dotek.

Nevěděl, proč je tady. Nikdo s ním nemluvil, nikdo mu ani náznakem nesdělil, že udělal něco špatného. A on nenávidí, když něco neví. Nejen že je to úrodnou půdou pro klíčky svědomí a sebekritiky, ale také to trýzní i ostatní smysly.

Může věřit očím, jestliže nic nevrhá stín? Může důvěřovat uším, když hlava popírá, že něco slyšel? Smí snad svěřit svůj život chuti, která neměla k analýze jídlo už hodnou dobu?

Ozvalo se zaklepání. Ozvalo se ale doopravdy? Neměl tušení. Jeho mozek si vyvozoval vlastní závěry, tělo se samo dalo do pohybu, aby se přesvědčilo.

Netrvalo ani minutu, než se zvedl na nohy a zavrávoral, jakmile se ozvalo opilé centrum rovnováhy. Opřel se rukou o stěnu a sunul se po krůčcích podél místnosti jako slepec. Orientoval se podle hmatu, hledal jakýkoli náznak něčeho, co by mohly být dveře.

„Doktore Ostalowski, neměl byste vstávat.“

Byl to člověk? problesklo mu hlavou. Rychle se otočil za hlasem, náhlou nevolnost naprosto ignoroval. Prvně si myslel, že je to jen manipulativní hlásek jeho svědomí, který se v něm snaží udusit i ty poslední kousky lidskosti, když však spatřil siluetu – skutečnou siluetu postavy, údivem div nevykřikl. Z šoku a vděčnosti klesl na kolena, dlaněmi se zapřel o podlahu, aby neupadl.

Chtěl promluvit, ale nemohl. Jeho hrdlo bylo natolik vyprahlé, že mohl sotva dýchat, rty suché jako český humor. Tak se pokusil usmát, jen roztáhnout koutky do neznatelného úsměvu, aby návštěvník věděl, že o něm ví. Že zoufale touží po tom, aby nezmizel.

Silueta postavy byla značně rozmazaná, když neměl po ruce své brýle. Možná by dokonce tentokrát rozlišil kontury obličeje, musel by však stát blíž. Ale byl tam jeden rys, jehož si nemohl nevšimnout.

Představoval si jejich setkání dlouho, stále se k němu upínal jako dítě k teorii čápa, který nosí mimina. Dlouho si připravoval, co mu řekne, až se objeví znovu. Nyní nepřicházel na slova, nezmohl se ani na primitivní mimiku obličeje.

A muž s páskou přes oko se na něj zubil žraločím úsměvem.

A/N

Tato povídka je součástí výzvy Zvládneš to? od ElikaTop.