Singularita Stockholm ✓

Kapitola 11.

Zůstával pohledem přikovaný na mladíkovi se zbraní. Nemohl jej více označovat za piráta, když mu páska přes oko chyběla. Což očividně nebyla jediná věc, již postrádal. Tadeus přemítal, jestli se dočista nezbláznil.

„Polož to,“ přikázal mu tónem, jímž nabádají rodiče své děti k činnostem. Natáhl před sebe ruku a sunul se po zemi pomalými, ale plynulými kroky, jako by nechtěl to umíněné děcko se sebevražednými sklony vyděsit.

Richard otevřel oči. Doktora to zaskočilo. Ani nevěděl, co měl očekávat. Byly naprosto normální, obyčejné. Žádný hnis, chybějící bulva, skleněná náhražka... nic. I druhé oko se pyšnilo odleskem lazuritu, ačkoli mělo značně přilepenější oční víčka.

Nervózně těkal pohledem po doktorovi před sebou. Svůj strach se ani nesnažil skrývat, třásl se na celém těle, jako by bylo dvacet pod nulou. Ruce, jimiž zbraň svíral, kroutily svaly v křeči, aby nástroj smrti upustil na zem. Bojoval s pudem sebezáchovy, to proto to ještě neudělal.

Jakmile udělal Tadeus další krůček blíže k němu, zaměřil se mladík pohledem přesně do jeho tváře. Děsilo jej, jak se do něj ty dva polodrahokamy vpíjí jako inkoust do papíru. Nikdy dřív se nemohl připravit, nyní tomu čelil naostro.

„Uděláš ještě krok a vystřelím,“ zavrčel skrze zatnuté zuby Richard. Jeho hlas byl roztřesený, rozladěný jako orchestr z fléten. Třepal se mu spodní ret, což následovala i brada, která se musela pohybovat stejně rychle.

Ve tváři se mu zračila bolest. Ve vráskách vznikaly propasti, v nichž umírala naděje, na kopcích lící se rýsovaly vrcholy jařmového oblouku, který tvořil most mezi životem a smrtí. Jedinými poutníky se staly slzy, jež si dovolil propustit. Slzy, jimiž si smáčel tváře a podtrhl si bezvýchodnou situaci.

Tadeus to vše pozoroval. Bylo až k nevíře, že by mohla tahle troska kdysi být tím silným pirátem, který ho srážel na tu nejnižší živočišnou úroveň. Ne, tohle byl někdo úplně jiný – zranitelná lidská bytost se srdcem tlukoucím v hrudi. Člověk, který je schopen všeho, jen aby nemusel prožívat další bolest.

Uposlechl a zastavil se. Navzdory tomu, že věřil, že by to Richard stejně neudělal, riskovat nechtěl. Ten obraz prostřelené hlavy a krve na zdi by jej strašil až do konce života. Pokud by s tím dokázal žít, o čemž upřímně pochyboval.

Zvedl ruce nad hlavu v poklidné rezignaci. „Já vím, že je to tvoje rozhodnutí, ale je to blbý rozhodnutí.“ Sám se podivil nad tím, jak rychle pochytil jeho vybraný slovník.

„Nemá to cenu,“ odpověděl mladík se zachrapláním, kdy mu ohryzek narazil o chladný kov. Párkrát to cinklo, ale to nepřehlušilo kašel samotný. „Oni mě přišli zabít. Brutálně ze mě vymlátit všechno, co vím. A já nemůžu...“

Richard se trhaně nadechl tak, že zvedl ramena do půli krku. Obvaz z Tadeusovy košile se trochu uvolnil, ale uzel, kterým rukávy k sobě zavázal, byl pevný. Doufal, že ještě nějakou chvíli vydrží. Dokud se tomu bývalému dvouokému pirátovi nevrátí zdravý rozum.

„Já bych tě ochránil,“ hlesl s pozvednutou bradou, ale cítil asi z poloviny tak silný, jak vypadá. Jeho muž s páskou se pomalu hroutil, i tak se však pokusil o milý úsměv.

„Podcenil jsem tě, Tadeusi. Jsi mnohem silnější, než se zdá. Ale proti spravedlnosti nic nezmůžeš. Víš... udělal jsem chybu.“ Jeho úsměv se vytratil stejně rychle, jako se objevil. Jako by se to děcko uzavřelo do sebe a nenechalo dospělou bytost ovládat tělo.

„I dobří lidé dělají chyby,“ namítl doktor. Myslel to upřímně, s pokorou. Považoval Richarda za dobrého člověka, přestože si uvědomoval, jak mu ubližoval. Ale byla to jen jedna chyba. Jedna velká chyba, která se v porovnání s těmi obrovskými ztrácí.