Singularita Stockholm ✓

Kapitola 5.

Moc slov mezi nimi od toho okamžiku nepadlo. Jako by se ta bublina, která se kolem jejich ostrova vytvořila, rozdělila na dvě shodné menší a pohltila každého zvlášť. Bylo to zvláštní a jiné, ale přitom si připadal přirozeně. Objímal svého mučitele. Ze kterého se vyklubala uplakaná troska.

Silní lidé přestali existovat. Místo nich si ukradli trůn zbabělci a pochybné existence, kteří brázdí svět a v hlavách si nalhávají, že mají odvahy dost. Na rozdávání. Ale každá lež je průhledná, v každé zdi je mezera. A to by silný jedinec nikdy nedopustil.

Nepokládal se za silného, to ani v nejmenším, ale předpokládal, že toho snese hodně. Hlad, nedostatek hygieny, absence spánku a naprostá dezorientovanost... to vše sice bylo hrozné, ale rozhodně ne natolik, aby to doktora zlomilo. Ne, nic z toho to nebylo. Nakřupnutím jeho pevné zdi se stal až ten pláč – ta neskrývaná bolest a lítost, jíž byl svědkem.

Plačící pirát. Kdyby to viděl Tadeus Ostalowski z doby před měsícem, usmíval by se. Pokládal by to za vtip. Ale ty týdny na samotce ho změnily. Jestli k lepšímu, nebo k horšímu, to netušil. Jedno však bylo jisté – ta lítost byla pravá, od obou trosečníků.

Oba seděli na studené podlaze, stín žádný. Celý ten prostor dodával iluzi nepravosti, jako by se nacházeli v nějaké staré plošní hře. Jejich tahy zůstávaly skryté, rukávy odhalené. Trosečník skoro bláznem a plačící pirát, dvě pochybné existence, které spojovala pouze lítost k tomu druhému a jedna chvilka pirátovy slabosti.

„Jak poznám, že jsem se zbláznil úplně?“ zamumlal Tadeus. Ani nad otázkou nepřemýšlel, bloudila mu hlavou už jako zárodek velké myšlenky, do níž se ovšem nikdy nevyvinula. Nikdy nedozrála v pevné oznámení, zůstávala jen otázkou chorého člověka.

„Měl bys šálu,“ odpověděl Richard podobně spontánně. Stále se klepal, i navzdory tomu, že se to snažil skrýt. Zkřehlé prsty si tisknul v pěsti, jež nechával pod bradou, aby se nikdy nerozevřely. Třas se však přesunul z prstů na zápěstí a zbytek paže až k loktu, odkud sebou cukaly jako ručičky hodin.

Netrvalo to dlouho a doktor musel tápat po významu jeho slov, jež nepochopil. „Proč šálu?“ zajímal se s neskrývanou zvědavostí. Nespouštěl z mladíka zrak, stal se tím nejzajímavějším v místnosti. A také jedinným barevným, když nepočítal skvrny od krve na zdech.

„Blázni mají ve zvyku svou nemoc skrývat. Nosí šály, čepice...“ Dál nepokračoval, nechal doktora, aby si to domyslel.

„Pásku přes oko.“ Bylo to tak jasné. Měl důkaz celou tu dobu před sebou, věnoval mu pozornost, ale nikdy by si to nespojil takhle. Nepřipadal mu nějak vyšinutý nebo jiný. Jen přehnaně melancholický.

„Doktor čeho?“ zeptal se mladík s páskou, snad aby rychle změnil téma. Nespouštěl pohled ze zdi před sebou, jako by ani nechtěl, aby se jejich pohledy znovu setkaly. Jako by se kontaktu vyloženě vyhýbal.

„Archeologie.“ Odkryl další kartu nebezpečné hry. Může tomu pirátovi věřit? Neměl by. Ale musí.

„Takže jsi jeden z těch úchylů, co to táhnou s mrtvolama?“ Neznělo to jako vtip. Jako by se jazyk snažil vše napravit urážkou a mozek mu dohodu podepsal, však zbytek těla si přál něco jiného. „Škoda,“ dodal ještě a zkosmo se na něj podíval, jen krátce, „těšil jsem se na psychologa.“

„A já jsem se těšil na starého tlouštíka, který se mě bude vyptávat na všechno, co nevím. Zklamaní jsme oba, nikdo nedostane to, co chce.“ Vzpomněl si, co mu řekl na vtipy minule. Tak ty jsi vtipálek? Nemám rád vtipálky. A ten pohled – ten sup. Teď po něm nebyla ani stopa.

Jeho koutky se roztáhly do pobaveného úsměvu, sotva letmého, přesto postřehnutelného. „Máš rodinu? Nebo někoho, kdo na tebe doma čeká?“

Zarazil se. Jistě, že má. Ale ještě před hodinou byl vůbec rád, že je naživu. Nenáviděl toho muže s páskou a s žraločím úsměvem, nikdy by mu neřekl ani slovo. Ale cítil, že je to teď jiné. Že se mezi nimi něco změnilo. Byli si téměř rovni – alespoň tedy zde v místnosti. Co je mimo, to šlo i mimo něj.

Bez dlouhého váhání přikývl. „Pokud jste mi je už nesebrali,“ odpověděl. Chystal se říct něco jiného, dokonce se chtěl pochlubit svými úspěchy, ale neudělal to. Bál se. Měl strach, že mu je vezmou. Jen aby z něj ty informace vypáčili, ať už byly jakékoli.

„Já mám dvě sestry. Tedy měl jsem. Tu starší – Denisu – zabili, když chtěli přijít na to, kde se schovávám. Zpráva o její smrti se mi donesla o den později než její snubní prsten i s ukazováčkem.“ Hluboce se nadechl a vydechl, zavřel oči a zamračil se. Vypadal jako někdo, kdo si chce zoufale vzpomenout. Nebo ty vzpomínky vytlačit. „Lindu unesli před čtyřmi týdny. Bojím se... bojím se, že jí ublíží. Že ji budou mučit tak dlouho, dokud nezjistí, kde jsem.“

Došla mu slova. Nečekal, že by se mu vůbec někdy svěřil. Vše se to seběhlo tak rychle, že jen sotva vnímal dobu, kdy spolu vysedávají a tlachají. Připadalo mu, jako by znal déle než ten jeden měsíc. A teď, když se mu svěřil, se na něj tlačila povinnost. Musí taky promluvit. Odhalit svou další kartu, aby to bylo fér.

„Pak musíš vědět, jak se cítí má žena,“ řekl Tadeus. „Je na tom stejně jako ty, neví, jestli jsem stále naživu a myslím na ni. Zmizel jsem beze stopy, bez rozloučení. Pozná, že je něco špatně.“

„Je z tebe celebrita,“ odpověděl téměř okamžitě, což evokovalo jeho rozrušení. Když se na něj doktor zamračil, docela neochotně pokračoval. „Nemluví se o ničem jiném. Doktor Tadeus Ostalowski zmizel, zbyl po něm pouze bílý kapesník.“

„Takže... mě hledají?“ Ta slova mu dodala novou naději. Že by to přece jen mohlo dobře dopadnout? Mohli by jej najít a odvést domů?

„Včera tě prohlásili za mrtvého. Našli tělo.“ A jeho naděje znovu klesla pod bod mrazu. Nemohl tomu uvěřit. Vždyť není mrtvý... Jeho žena to nevěděla. On to nevěděl. Nikdo to nevěděl. Vyvolalo to v něm vztek.

„To jste byli vy?!“ vykřikl a vrávoravě se postavil na nohy. Při svých slovech pohazoval rukama v jednoduchých gestech. „Proboha! Vždyť... já nejsem mrtvý! Nejsem!“

Ale s Richardem to ani nehnulo. Zůstával sedět na podlaze, pohled prázdný. „Sebevražda. Tělo našli v řece.“

Tadeus si skousl pěst a sykl. Nelíbilo se mu to, ani trochu. Pochodoval před ním tam a zpátky, pohupoval rukou v neznámém rytmu. Nakonec se zastavil a upřel na piráta tak znechucený pohled, jaký dokázal. „Kdo to byl?!“

Mladík neodpověděl. Opatrně se vyškrábal na nohy, věnoval doktorovi letmý omluvný úsměv a ustoupil o krok dozadu. Pak, bez toho, aby se vůbec ozvalo zasyčení, jej pohltila hustá mlha.

„Richarde!“ zakřičel Tadeus a hrábl po mlze. Ta mu proplula mezi prsty, lechtala na kůži jako slabý déšť. Ale na piráta nenarazil. Proto se rozběhl do ní, mával kolem sebe a vyvolával jeho jméno. Bez úspěchu.

Zmizel beze stopy. Když však mlha zmizela, všiml si malého předmětu na zemi. Jakmile se pro něj sehl, aby si ho prohlédl, trhl sebou zpátky.

Byl to bílý kapesník.