Singularita Stockholm ✓

Kapitola 3.

Cpal do sebe třetí housku. Ani nestačil dožvýkat tu druhou, stále si sousta střádal za škraněmi jako křeček zásoby na zimu. Možná i mlaskal, to nevnímal. Najednou se slušné způsoby zdály tak vzdálené a nepodstatné, že nad tím ani uvažovat nemusel.

Muž s páskou přes oko se představil jako Richard. Jen tohle jméno, nic víc. I tak to k němu nějak nepasovalo, zkrátka bylo těžké si zvyknout na to, že by mohl mít člověk, o němž tak dlouho snil, jméno. Ostatně jej za člověka ani nepovažoval, stal se jen jakousi představou, která mu bránila v totálním zbláznění.

„Už víš, proč jsi tady?“ zeptal se Richard a tleskl dlaněmi o sebe. Opíral se zády o stěnu, jednu nohu chodidlem přitisknutou těsně pod výškou kolene. Sledoval doktora pohledem supa, který čeká, až jeho oběť přestane dýchat.

Tadeus nejprve dožvýkal, polknul – i to však drhlo vzhledem k tomu, že měl vyschlé hrdlo – a poklepal si pěstí na hrudník. Jakmile se klouby odrazily od nepřirozeně výrazných žeber, vydalo to dunivý zvuk. Nápadně podobný jednotónovému xilofonu.

„Něco chcete,“ odpověděl už klidněji hladový doktor a pokrčil rameny. „Ale očividně mi to nehodláte říct. Celou tu dobu jsem musel čekat. Umíral jsem. A vy si to sem kdo-ví-kudy napochodujete a darujete mi tyhle dárečky. Jsou snad Vánoce?“

„Co chceme?“ zajímal se pirát, jako by zbytek jeho slov neslyšel. Nebo je dokonale ignoroval, což byla ta pravděpodobnější možnost. Paže zkřížil na hrudníku, prsty sevřel střapce vínově červené šály. Vyčkával jako učitel na odpověď tázaného studenta.

„Informace,“ doplnil Tadeus. Najednou to bylo vše tak primitivní, když se mozek nemusel zaobírat prvotními živočišnými potřebami a mohl jej tak využít efektivnějším způsobem. „Pro peníze byste tak daleko nezašli. Výkupné? To bych nemohl být měsíc na samotce.“

„Byly to tři týdny,“ opravil jej a s povzdechem se odrazil nohou od zdi. Trochu zavrávoral, ale podařilo se mu rovnováhu udržet. „Pokud na to nepřijdeš sám, budou tě čekat další.“

„Ale... ale já jsem nic špatného neudělal,“ namítl doktor Ostalowski – pevně přesvědčen, že má pravdu. Nevzpomínal si, že by mohl někdy něco špatného provést. Vše, co dělal, bylo v souladu se zákony.

„Nechám tě o tom přemýšlet.“ A bylo to. Richard už víc promluvit nechtěl, to poznal. Odtrhl pohled od odhaleného ubožákova těla, spojil ruce za zády a dotočil se čelem ke stěně.

Bylo to něco jako spouštěč. Tadeus se hbitě vyšvihl na nohy – tu skutečnost, že se jen tak tak udrží, očividně ignoroval – a udělal první krok před sebe, který skončil tvrdým pádem na zem. Gravitace si zjevně nepřála, aby podlahu opustil, a přijala jej do pevného objetí. Podlaha se tak stala jeho nejbližší přítelkyní.

Podepřel se rukama, špičky nohou zarazil za sebe. Vstával mučivě pomalu, bolelo jej celé tělo. Jako by se každý jednotlivý sval rozhodl, že je čas na další trest, a znovu pálily jako nad otevřeným ohněm. Zakřičet však nemohl, v krku se mu usadil hlen, který při výdechu chraplavě zabublal.

Sklopil pohled k zemi. Horká voda na jeho vlasech zchládla, odkapávala po kapkách na zem, kde tvořila kaluž. Stále v ní bylo mnoho špíny, která byla smetena s ní, ale to mu vrásky nedělalo. Potřeboval se napít. Opravdu, opravdu moc to potřeboval.

Téměř neváhal. Sehl se k louži jako žirafa a našpulenými rty nasál vodu do úst. Jakmile pocítil vodu na rtech, úlevně se uvolnil – bolest ustoupila do pozadí, aby přenechala žezlo chvilkovému uspokojení. Nabíral vodu po troškách, zásoboval se jí ve škraních, dokud nepolkl.

Ještě před měsícem by sebou pohrdal. Nadával by na sebe, nutil se přestat a postavit se na odpor. Ale je velký rozdíl mezi tím, co si přehrává v hlavě, a skutečností. V tuhle chvíli byl spokojen. Ačkoli se choval jako zvíře, cítil se víc člověkem než kdy jindy.

„Skončil jsi?“ ozval se pirát netrpělivě. Jeho hlas znatelně kolísal, jako by se děsil toho, co viděl. Tadeus si ani nestačil všimnout, že by se otočil.

Doktor dosedl na paty a hřbetem ruky si otřel vodu ze rtů. Poté, jako by v něm opět převládl vnitřní člověk, svou nahotu alespoň v minimu zakryl dlaněmi. Nemusel to dělat, zranitelný se cítil stále. I tak to však bylo automatické, mozek konečně zabral.

„Proč?“ zeptal se Tadeus. Jeho hlas nezněl tolik pevně jako v jeho hlavě. Ohryzek se na krku viditelně posunul nahoru, jako by se chystal k pláči. Tvář se zkřivila do politováníhodné grimasy. „Proč to děláte? Proč mě nutíte nebýt člověkem?“

„Do ničeho tě nenutím. Vše jsi to podstoupil dobrovolně, o příkazech nepadlo ani slovo,“ odvětil Richard. Viditelně zbledl, dýchal mělce a rychleji. Tadeus netušil, co to indikuje. Jestli vůbec něco, mohl mít taky rýmu.

„Hezká pohádka pro svědomí,“ odsekl. Nepobíral, kde se v něm ten vzdor vzal. Možná to bylo změnou postoje jeho věznitele. Když si všímal těch náznaků slabosti, připadal si silnější. Sice to byla jen iluze, ale za to neskutečně účinná.

Jeho společník jen pokrčil rameny. Jistě mu to vrtalo hlavou, to poznal. Zorničky mu těkaly sem a tam bez jakéhokoli systému. Uvažoval, zda-li si to uvědomuje, jestli nad ním pociťuje lítost. Jestli je něčeho takového vůbec schopen.

„Tak to zkusíme jinak,“ prohlásil nakonec muž s páskou přes oko a hodil po doktorovi smuchlanou hromádku. Když ji Tadeus prozkoumal blíže, poznal obyčejné civilní oblečení. „Budeme spolu jednat jako lidé. Jak jsem slíbil.“

Dychtivě, jako předtím hltal housky, se hrnul do oblékání. Račí barva jeho kůže si svou intenzitu udržovala překvapivě dlouho, když však zakryl svou nahotu bílou košilí, nebyla tolik znatelná. I tak ovšem nebyla barva pod látkou zdravě béžová, uchovávala si nádech zarudlé, která pálila.

„Čím jsem si tohle zasloužil?“ zeptal se doktor Ostalowski, jakmile byl oblečen a docela se podobal i normálnímu člověku. To, co musel vytrpět, aby se tohoto okamžiku dožil, zahrabal hluboko pod povrch své paměti, aby na to nemusel už nikdy vzpomínat.

„Nedělej ukvapené závěry. Mohli bychom být přáteli.“ Znovu ten žraločí úsměv. To značilo, že má něco za lubem. Že je to lest. A to si Tadeus moc dobře uvědomoval.

„Ne.“ Docela odvážná odpověď na to, že se ještě před necelou hodinou čachtal v hrnci.

„Vadí ti to oblečení? To jídlo? Ta koupel?“ Zdálo se to téměř nemožné, ale jeho úsměv se rozšířil snad ještě víc. Opět v něm poznával supa, přesto se tam objevilo i něco jiného – cosi lidského, co v něm dosud nepoznal. „Můžu tě toho zbavit.“

„Ne,“ zopakoval. Děsilo jej, že se může stát znovu zvířetem. A to nechtěl dopustit. Nemohl.

„Tak od začátku.“ Natáhl k němu ruku. Tadeus zaostřil. Byly to brýle – jeho brýle. Rychle je popadl a chvíli si je prohlížel, zdali jsou skutečné. Jakmile si byl jist, nasadil si je na nos a rozhlédl se kolem sebe. „Doktore Tadeusi Ostalowski, vítejte ve vašem skromném příbytku.“

„Vítejte doma,“ zamumlal si sarkasticky tak, aby ho neslyšel. Ostrost vidění mu otevřela nové možnosti. Konečně si mohl prohlédnout svého věznitele, ten zbytek tváře, který rozpoznat nedokázal.

Vypadal mnohem mladší, než předpokládal. Dokonce i mladší než on sám. A lítost se stala jakousi hustou mlhou, která se mezi ně vetřela.