Singularita Stockholm ✓

Kapitola 10.

Stockholm. Tušil, že nemyslí to město. Ne, on přesně věděl, co to znamená. Na to ani nemusel být kdovíjaký génius. Nebo psycholog. Přesto ho to spíše udivilo a překvapilo. Nepřisuzoval své chování nějakému přeskoku na mentální úrovni. Bylo to skutečné, nemohla to být jen iluze v jeho hlavě, ten odporný klam.

„Ne,“ vyslovil tolik pevně, jak jen dokázal. Nesměl přece dopustit, aby ho ovládal takovým způsobem. Chtěl mít sám nad sebou kontrolu, plnou a bezpodmínečnou. A pokud to znamenalo popírat, byl ochoten popřít všechno.

„Divím se, že jsi na to nepřišel, když jsi ten doktor,“ zamručel pirát. Jeho hlas zněl v porovnání s Tadeusovým jako slabý vítr, který sotva pohne s listy při listopadu. Jako by se uvnitř něj něco lámalo neskutečným tempem, aby to ten ničitel stihl, než bude konec.

„Archeologie,“ namítl doktor.

„Buď si třeba papež, je mi to fuk!“ vykřikl Richard. Tadeus sebou zděšeně trhl dozadu a zvedl ruce v obraně, ačkoli mu od raněného piráta nic nehrozilo. Ten svého křiku ihned zalitoval a propadl tichému skuhrání.

Tadeus počkal, než ta bolest odezněla. Poté spustil ruce dolů a podepřel Richarda, aby sebou někde nepraštil. Dosedl na paty a položil si jeho hlavu do klína. Mladík neodporoval. Buď mu to bylo jedno, nebo neměl na odpor dostatek sil.

„Uzdravíš se,“ špitl k němu doktor. Sám v to spíše doufal, než aby to tušil najisto. Ale života bez něj se bál. Když k němu upínal prosby tak dlouho, nemohl jen tak zapomenout. Navíc si byl stoprocentně jistý, že až ten muž s páskou odejde, on se zblázní. Nebude se mít čeho držet.

Přál si, aby mohl pohlédnout i do jeho hlavy. Aby mu mohl našeptávat, pomoct, cokoli. Jen aby v tom nebyl sám. Věděl, že pokud člověk cítí, že je sám, jeho chování se změní. Jeho tělo bude krmeno beznadějí a strachem, hlava bude postrádat chuť k funkci. Mnohokrát se takoví lidé rozhodnout to utrpení ukončit. Což ho přivedlo na další myšlenku.

„Jak můžu vědět, že sis to neudělal sám?“ zeptal se rovnou bez jakéhokoli obalu. Vpíjel se pohledem do krví podlitého lazuritu, který tak tak udržel pozornost.

„Myslíš si, že bych si zarazil do boku svícen? To máš o mně nízké mínění,“ zahuhlal na odpověď Richard tak, že se Tadeus zastyděl. Jak mohl na něco takového vůbec pomyslet? Jak jen mohl pochybovat?

„Máš pravdu.“ Hanbou sklopil pohled na obvázanou ránu. Nikdo by si záměrně takhle neublížil. Nikdo.

„Jasně, že mám. Vždyť umírám.“ Další špatný vtip. Čím déle to opakoval, tím pravděpodobnější se ta možnost zdála.

„Proč přišli?“ zajímal se Tadeus, když už to vypadalo, že se konverzace vrátí do tichého bodu. I na tohle myslel už dřív, ale ve všem tom zmatku to opomenul. Nezdálo se to důležité.

„Hledají tebe. Myslí si, že jsme jedna z těch „firem“ černé ekonomiky. Cokoli, co hájí ty vraždy...“ odpověděl pirát znepokojeně a zkřivil rty do šklebu. „Byl jsem srab. Nezvládl jsem to ukončit.“

„Ukončit co?“ nechápal doktor. Mohl si jen domýšlet, co mu probíhá hlavou.

„Ten špatnej vtip,“ sykl a prostým gestem pravé ruky obsáhl celý svůj trup, dokud se nezastavil u rány. „Nemusel jsem trpět, kdybych to udělal rovnou. Ale kdybych se zabil, nikdo by tě nikdy nenašel. To jsem nemohl dopustit. Musím tě dostat ven, Tadeusi. Nezasloužíš si tady chcípnout.“

Jeho slova jej překvapila. Vzpomněl si na jejich první opravdové setkání. Vrčel na něj, vyhrožoval mu smrtí, záměrně způsoboval bolest. A teď od toho samého muže slyšel něco takového. On se pro něj prakticky obětoval. On, muž s páskou přes oko a žraločím úsměvem.

„Nevím... nevím, co na to říct,“ vymáčkl ze sebe Tadeus, dojetím skoro koktal.

„Děkuju? A mohl bys mě konečně nechat, abych to dokončil.“ Richard se zvedl na lokty a pomalu je napnul do sedu, načež ztuhlé nohy přitáhl k sobě. Syčel, sípal, klel, ale nakonec se mu to přece jen podařilo.

„Půjdeš se mnou,“ rozhodl doktor a pomohl mladíkovi na nohy. Stále jej podpíral, aby se nesesul na zem jako hromádka dříví. „Ne není odpověď. Dotáhnu tě do špitálu při vědomí, nebo bez, ale budeš tam!“

„Proč doktor Tadeus Ostalowski?“ zamumlal Richard, jako by ho vůbec neslyšel. Nebo ho zkrátka záměrně neposlouchal. Hleděl zasněně na strop a znatelně se usmíval.

Tadeus se zamračil. „Cože?“

„Proč si vybrala zrovna tebe?“ Jeho úsměv se rozšířil, vrásky kolem úst se prohloubily. Za chvíli se na strop zubil jako dítě na zubaře. S jednou rukou kolem doktorova krku se cítil stabilnější, proto si dovolil volnou ruku pozvednout nad hlavu.

Tadeus zareagoval rychle. Popadl ho za zápěstí, které následně stáhl dolů do výše pasu. Pak, ačkoli ji už mohl pustit, ho pevně držel. „Kdo si mě vybral?“

„Jsi šťastný, Tadeusi?“ Pomalu mu začalo lézt na nervy, jak rychle měnil téma. Ale z toho, jak ho poznal, si odvodil, že se brzy k tomu předchozímu jen tak nevrátí. A pokud mu to udělá radost...

„Byl bych, kdybych nebyl tady,“ odvětil. Opřel raněného piráta zády o stěnu, rukama ho podepřel na ramenou. Vypadal jako přišpendlený hmyz. Když se nad tím zamyslel, aby to trefné přirovnání.

„Na podlaze je plošina. Padací dveře. Jednou dupneš, samy se otevřou,“ pokračoval Richard s prázdným výrazem. Hleděl skrze doktora, myšlenkami bloudil bůhvíkde.

Tadeus přikývl a odstoupil o krok dozadu. Když si byl jistý, že nespadne, sklopil zrak na podlahu a přeběhl pohledem první koridor. Dupal důsledně, snažil se našlapovat přesně.

Zaslechl cvaknutí. Konečně úspěch. Dupl ještě jednou na to samé místo a skutečně – v podlaze se vytvořila stínová hranice dokonalého čtverce, která se vyzvedla nahoru a vyvolala dojem trojrozměrného předmětu. Tak dlouho stín neviděl, že mu nějakou dobu ani nepřipadal skutečný.

Celý nadšený se sehnul a prsty uchopil za okraje. Poklop se tiše zvedl. Zaznamenal tiché zasyčení, které značilo příchod mlhy. Tak takhle to dělal. Jen si pohrával s jeho smysly, když byl otupělý. Žádné kouzlo.

„Doktor Tadeus Ostalowski...“ ozvalo se za ním. Skoro zapomněl, že tam je. Přes veškerou tu zvědavost si nevšímal okolí, proto mu dalo zabrat si rozpomenout, co se v předchozích hodinách dělo.

„Mám to. Můžeme... můžeme odejít. Zachránit tě,“ zavolal k němu.

Místo odpovědi jeho sluch rozlišil cvaknutí. Jako by narazily o sebe dvě kulečníkové koule. Tadeus se zvedl a vyšel z mlhy. Bránila mu ve výhledu a vůbec, byla mu nepříjemná. Vyvolávala nehezké vzpomínky, které by raději nechával někde hluboko pohřbené.

Jakmile kolem sebe mlhu rozprášil a jeho brýle byly zase čisté, všiml si, že něco nehraje.

Ještě před chvílí se Richard choval normálně. Nyní měl tvář zkřivenou bolestí. Nos rudý, tváře zapadlé do obličeje.

Žádná páska. Neměl ji. Ale obě oči nechával zavřené. To však nebylo to, co ho nejvíce vyděsilo.

Jeho třesoucí se ruce držely v pěstích zbraň. Hlaveň měl přilepenou pod krkem, na chladný kov dopadaly slané slzy.

Richard to předvídal.

Jeho úloha skončila.