Singularita Stockholm ✓

Kapitola 2.

Ranilo ho to. Ten tichý ideál, vyprosená představa muže s páskou přes oko, k němuž své tužby a prosby upínal, se rozpadl na částečky o velikosti smítka prachu. To, že byl snad i horší než jeho největší nepřítel, jeho desiluzi jen přikrmovalo.

Smrad vlastního těla, hniloba v ústech, špína po celém povrchu odhalené kůže a vitalita v dezolátním stavu se stávaly jeho hrobníky.

Cítil, že pokud si nedá sprchu – skutečnou sprchu –, uhnije zaživa v domácký kompost. Nejhorší – či nejlepší? – na tom bylo, že ten puch otupěl jeho čichové receptory, proto už necítil nic. Ale jeho společník tuto výhodu očividně nesdílel.

Dále nepromluvil. Nebylo to tím, že se bál něco říct. Zkrátka mu nebylo do řeči, když ho znovu rozbolel protivný zub – zjevně šestka stolička, jak si špičkou jazyka zjistil.

Usoudil, že se mu po dlouhodobém zanedbávání hygieny obecně i té ústní vytvořil zubní kaz. Naprosto skvělé, pokud chtěl svůj obličej vystavovat na veřejnosti a ještě jednou si pochutnat na zmrzlině.

„Budeme spolu jednat jako lidé,“ řekl po nějaké odmlce pirát, načež si na ruku přiložil plátěný kapesník a natáhl ji k Tadeusovi, aby si mohli potřást. Nebo tak to alespoň vypadalo, tady si nemohl být jistý ničím.

Ruku přijal, nemusel se ani rozmýšlet dlouho. Poháněl jej strach z toho, že by mu mohl znovu ublížit. Další bolest by jen těžko obstál, nemusel by ani zůstat při vědomí. Bezvědomí totiž vedlo k neprobouzení, hlad by tak měl dokonalé prostředí na zasazení semínek smrti do jeho těla.

Jakmile se jejich ruce dotkly, pocítil jakousi verzi uspokojení. Jeho bránice byla polechtána prsty hladového děcka, jako by ho chtělo pochválit, že konečně udělal něco správně. Jen sotva si dokázal uvědomit, že se vlastně nerozhoduje sám za sebe. Hladový byl snadno zmanipulovatelný.

Pirát jeho ruku opatrně stiskl - dalo by se říct, že s až mateřským citem – a jediným svižným pohybem paže dostal doktora na nohy. Ten drobátko zakolísal, než se centrum rovnováhy zorientovalo ve svislé poloze těla. Na zádech si udržoval hrb, který se mu při dlouhém krčení se v rohu vytvořil. Druhou paži nechával povislou podél těla, připravenou kdykoli chránit partie, jež by mohly být obětí nějaké rány.

Nevypočítatelnost jeho věznitele jej děsila. V jednu chvíli se choval mile, za okamžik plál vztekem. Ani u beznadějného melancholika si nevšiml takto rychlých náladovek. To znamenalo, že ho mohl kdykoli zase poslat k zemi – stačila by k tomu jen jedna jediná rána, aby Tadeus už nikdy nevstal. A nemusela by být ani obvzlášť silná.

Pustil ho a kapesník skryl do kapsy světle šedých kalhot. Jeden z rohů látky z kapsy stále vyčuhoval, jeho vlastníkovi to očividně hlavu nedělalo. Kdyby to doktor Ostalowski viděl před měsícem, jistě by mu vynadal. Nyní se však zmohl jen na náznak zděšeného úsměvu – v očekávání dalšího trestu, pokud by byl jen o píď širší.

„Kde jsou koupelny?“ zeptal se Tadeus, když už to vypadalo, že jeho společník zvolí taktitu němého krále plesu. Zatěkal očima po jeho obličeji a snažil se najít alespoň nějakou drobnou zmínku toho, že jsou jeho mimické svaly v pořádku. Marně. Jeho tvář postrádala jakýkoli výraz.

„Nemluvil jsem o koupelnách,“ odpověděl tak prostě, jako by sděloval samozřejmost. Jako by se snažil vysvětlit školákovi, že pokud má dvě jablka, tak nemá tři.

Tadeus se zamračil. Přírodní pleťová maska ze špíny a potu se zkroutila po vzoru pokožky, proto jeho obličej vypadal o mnoho starší, než jak byl. Husté tmavé obočí, jindy připomínající dva k sobě se mající křečky, přiblížil k sobě navzájem natolik, že se jevily jako jedna huňatá čára na zebrovitém čele. Špína se držela zpravidla v korytech vrásek, všude jinde byla smetena potem nebo slzami.

Zatímco se doktor bránil přicházející bolesti břicha a temnotě bezvědomí, pirát byl o krok napřed. Lusknutím prstů se v místnosti objevil velký lavor s kouřem nad sebou, zjevně z horké vody. Tadeus si ani nevšiml, že by jej sem někdo přinesl. Zkrátka se objevil jen tak, z ničeho. Ale stěžovat si nemohl.

Ihned se k lavoru dobelhal a opřel se o jeho okraj. Do tváře jej praštila horká pára, která se odpařovala z vodní hladiny, a zanechávala po sobě drobné vykondenzované kapičky na jeho čele a v oblasti vrásek kolem úst. Když do vody strčil prst, instinktivně ucukl zpátky.

”Je horká, viď? Buď rád, že máš takový luxus. Teplá voda se sem těžko stěhuje,“ řekl posměšně muž s páskou. Ani se na něj neotáčel, jistě se šklebil od ucha k uchu. Užíval si pohled na trpícího doktora, sledoval jej jako řezník prase, které vede na porážku. Pirátovo přirovnání bylo vlastně docela trefné, když se nad tím zpětně zamyslel.

„To bylo šlechetné.“ Víc k tomu nehodlal dodat, už tak bylo v jeho větě tolik sarkasmu, že mu div nevypálil díru do hlavy. Ačkoli by ji i uvítal.

Pirát čekal. Netrpělivě klepal nohou do podlahy, nespokojeně mručel, kdykoli Tadeus zkusil, jestli se voda nezchladila. Avšak ani po dvaceti minutách nebyla znát žádná změna – jako by voda měla vlastní vůli a rozhodla se, že ta teplota bude tak vysoká a basta.

Podle jeho širokého žraločího úsměvu poznal, že to bylo záměrně. Mohl tušit, že ta náhlá laskavost bude jen přetvářka. Proč by se k němu chovali mile? Bylo to matoucí. Oni se k němu nechovali ani špatně, ostatně vůbec nijak. Jejich přítomnost naznačovala jen miska s vodou a houska.

Nevydržel se na něj dívat. Koupel však potřeboval, takovou příležitost promeškat nemohl. Proto svého společníka z hlavy vytěsnil, naprosto popřel jeho existenci, aby měl alespoň iluzi soukromí. Teprve poté si svlékl košili a ponořil ji do horké vody. I tentokrát ucukl, jako by si nedokázal na teplotu zvyknout.

Špína, která na hladinu vyplavala, udělala malý ostrůvek. Znepokojilo jej, když si všiml i stop po červených flecích, očividně od krve. Na sebe však pohlédnou nedokázal, bál se, co by viděl.

To samé opakoval s ostatními kusy oblečení, vše se stejným výsledkem. Cítil na zádech vpíjevý pohled, jako by se do něj zařezával elegancí nože. Připadal si podivně nicotný a zranitelný, když neměl co skrývat. Ale horší než opaření vroucí vodou to vskutku nebylo.

Vyhoupl se na okraj a pomalu spustil nohy do vody. Pálilo to, chtěl křičet, jančit, hrdelně řvát... ale před pirátem si to odpustil. Vypadal by jako naprostý slaboch. A on musel ukázat, že v sobě ten vzdor má – ačkoli jen jeho minimální dávku.

Jakmile si jeho nohy přivykly, odvážil se ponořit až po pas. Kousl se do rtu, aby skryl výkřik, jenž se jeho krkem dral. Kolem něj se výřila pára s částečkami špíny, skoro jako by plaval v zeleném čaji.

Muž nic neříkal. Bylo děsivé, jak tam jen postával s naprosto prázdným pohledem, který bořil do jeho zad. Tadeus se rozhodl mu nevěnovat pozornost i nadále, ačkoli to bylo dobré rozptýlení.

Navzdory doktoru utrpení si to očividně užíval.

Ale tuto hru mohou hrát dva.