Singularita Stockholm ✓

Epilog

Ten den byl deštivý jako každý druhý říjnový týden. Mraky svým pláčem prokazovaly lítost nad mrtvým tělem, které bylo pečlivě uloženo v prosté rakvi. Slzy, jež nebe uronilo, se vplétaly do jejích zlatých vlasů. Vypadala jako víla s perlami ve vlasech.

Držela si kapesník u úst. Toho muže – zrovna tohoho konkrétního muže – milovala nade vše. Žádná vášeň, žádná slast se nikdy nevyrovnaly tomu hřejivému pocitu vzájemné blízkosti, když byl u ní a dýchal jí za krk. Když jí šeptal sladká slova zamilovaných, té mladé lásky, která se mezi ně vkradla jako vítr do domu.

Litovala, že ho do toho zapletla. Kdyby nebylo jí, stále by žil. Hrabal by se v hlíně, objevoval, nalézal a bádal po historii. Žíznil by po vědomostech, radoval se z hlouposti, jež se prohlubovala při každém jeho dalším nálezu. Pamatovala si, jak zářivě se usmíval pokaždé, když našel něco, co nechápal. Tolik rád se vyhrabával z hlubin nevědomí, jen aby se mohl vyhřát na slunci úspěchu.

Nikdy nezapomene na den, kdy jej poznala. Skrýval ten svůj ušmudlaný obličej pod závojem šály, aby se mu prach z okolí nedostal do úst. Kulaté brýle, které se až nápadně podobaly v té době moderním lenonkám, byly pokryty silnou vrstvou špíny, i tak však přes ně spatřila záblesk hnědé duhovky.

Zrovna probíhaly vykopávky v jejím rodném městě. Celé horní náměstí vypadalo jako po kanonádě, lidé kolem ní uštěpačně nadávali a pokřikovali na dělníky barvitá slova z těch nejvybranějších slovníků. Mladý archeolog tam postával na přímém slunci, šálu obmotanou kolem úst, ačkoli bylo kolem třiceti nad nulou. Měl v sobě už tehdy cosi výjimečného – nějaké kouzlo –, co ji hned fascinovalo.

Kdyby mohla vrátit čas, přála by si se znovu objevit tam na chodníku, kde strnula. Tramvaj, která tehdy jela vstříc nic netušící ženě, by nemusela zastavit. Archeolog by na ni nezavolal, nezachránil by ji. A nakonec by teď i žil.

Na pohřeb dorazilo jen pár jeho známých. Jeho matka, vždy chladná k veškerým pocitům, a dokonce i ke svému muži, stála s puntíkovaným deštníkem nad hlavou a teatrálně plakala. Opravdu až přehrávala, když se na ni otočila.

Poté spatřila i několik jeho kolegů z práce. Neznala je jmény, vídávala je jen zřídka, to navíc jen tehdy, když si je pozval domů na kávu. Nikdy s nimi neprohodila jediné slovo, jeho práce mu byla svatá. Neodvážila se mu do ničeho mluvit, ale dělala věci, o nichž ani její vlastní manžel nevěděl.

Její syn se skryl pod kabát. Drobná hlavička s blond vlásky se schovala pod drsnou temně černou látku, jíž si žena skrývala prosté šedé šaty. Přitiskla si dítko k ňadrům a konejšivě ho hladila po vláskách, jako by mu chtěla předat veškerou svou sílu a odvahu.

Sledovala, jak rakev spouštějí dolů. Žádná hudba, žádná slova útěchy. On by nechtěl, aby se na jeho pohřbu smutnilo. Kdyby však věděl, že zemře tak mlád...

Viděla ho. Ještě naposledy se s ním rozloučila, když jeho tělo identifikovali. Příčinou smrti byla vražda, v hlavě měl několik dní starou díru. Ani si nechtěla představit, jak dlouho muselo tělo jejího milovaného muže ležet někde schované, aby ho nikdo nenašel.

Když byl Tadeus po srmti, ztratila svůj úložný disk. Neměla již více kam vkládat přísně tajné kódy, jimiž si zajišťovala vůdčí postavení. Sama si je pamatovat nemohla, riskovala by tak, že se prozradí. Ale data uložená v hlavě na bázi podvědomých informací bylo těžké získat. Přesto doufala, že se o to nikdo nepokusí.

Podívala se na svého syna. Klepal se. Jestli plakal, nebo se třásl zimou, to nevěděla. Odmítal promluvit, od zmizení Tadeuse se uzavřel do sebe. Jediné, co nyní měli matka se synem společné, byl žal a ta vřelost, jež jim dovolovala se vzájemně držet v uklidňujícím objetí.

Bála se, že si přijdou i pro něj. Že jí vezmou i to poslední, co jí po manželovi zbylo. Nemohla to dopustit, nesměla jej vydat těm nelidským zrůdám, které z lidí páčí informace.

„Uvidíme ho ještě někdy?“ špitl chlapec do látky jejích šatů. Jeho hlas zněl zlomeně, jako by ten vzduch dral skrze úzkou škvíru. Cítila se hrozně, že to dovolila. Že mu řekla, že odešel.

„Ano, Richarde. Uvidíme,“ odpověděla žena a vzhlédla k nebi. Dešťové kapky jí dopadaly na tváře, kde se mísily se slzami a braly s sebou i jemné líčení, které si dovolila nanést.

Hřbetem ruky si setřela zbytek řasenky, který se jí usadil pod očima. Na kůži se jí objevila černá linka, i tu však rozmazala palcem druhé ruky. Kapesník, který v dlani žmoulala, nikdy neprala. Ne, to se neodvážila. Ten žal byl příliš čerstvý.

Rakev byla konečně v zemi. Vysvěcený odvykládal pár řádků povinných slov tak rychle, aby to měl hned za sebou. Jakmile skončil, vyzval ostatní přítomné, aby se přišli naposledy rozloučit s doktorem Tadeusem Ostalowskim.

Čekala. S prázdným výrazem sledovala, jak k hrobu přicházejí postavy v černém a házejí do díry květiny, které si pořídili v nedalekém květinářství. Stará paní Ostalowská nad hrobem jen stála, zjevně přemýšlela nad tím, co by svému synovi na cestu do nebe dala. Nakonec se i ona otočila a odkráčela na své místo.

Zlatovláska objala svého syna kolem ramen a pomalým krokem došla ke hrobu muže, jemuž patřilo její srdce. U sebe neměla jedinou květinu. V srdci jí hořel žal, jež bral kyslík vášni a radosti. Pochybovala, že bude ještě někdy schopna milovat.

Pustila Richarda a nahnula se nad dírou. Její slzy splynuly s deštěm, který smáčel dřevěný dekl, pod nímž bylo tělo ukryto. Nechtěla ho zpopelnit, nepřipadalo jí to správné. Jednou, až i ona zemře, se promění na popel společně. Bude k nerozeznání, kde začíná on a kde ona. Tak, jak si to pamatovala.

Nepromluvila. Všechma slova světa by byla zbytečná. Nic ho jí nevrátí. Upínala k němu svou duši, již kdysi pevným poutem svázala na složitý uzel, aby ho nikdy neztratila. Ale díky její bláhovosti se tak nakonec stalo.

Déšť pomalu ustával, jako by i obloha dávala vědět, že je načase smutnění ukončit. Snovačka vtiskla bílému kapesníku polibek, po němž zbyl rudý otisk rtěnky.

Poté, aniž by jen sekundu váhala, vhodila kapesník do hrobu.