Singularita Stockholm ✓

Kapitola 1.

Chtěl mu za ten úsměv jednu uvalit. Jak tam mohl jen tak stát a zubit se, když se pod ním svíjel vyhladovělý člověk?

Čím déle jej pozoroval, tím méně skutečný mu připadal. Dokonce i každý jeho pohyb se zdál nepřirozený a umělý, jako by před ním stála figurína a ukazovala chodci správnou cestu. Přemýšlel, zdali je to jen klamem jeho znaveného mozku, nebo se tak neohrabaně pohybuje sám. Jako opilec na poli, chobotnice na souši.

Jediné, čím si byl stoprocentně jistý, byla ta páska. Něco tak prostého a neobvyklého si v jeho hlavě našlo místečko, kde se myšlenka usídlila a vyčkávala na další růst. Chtěl o postavě zjistit víc, jen páska a přibližné tělesné proporce nestačily.

Podle hlasu odhadl, že by to měl být muž. Napnul se v rukou, aby nebyl obličejem v podlaze, a pozorně si ho prohlédl. Jeho zrak byl rozmazaný, vše se zdálo dvakrát tak široké, než to popisovala skutečnost. Možná dotyčný ani při těle nebyl, možná si s ním zeslabené smysly jen hrály.

„Víte, proč jste tady?“ prolomil ticho muž s páskou přes oko, jehož žraločí úsměv během pár okamžiků zmizel.

Beze stopy. Jako by se po tom i vcelku milém výrazu slehla zem.

Doktor zakroutil hlavou. Na slova se stále nezmohl, té odporné pachuti v ústech se nedokázal zbavit. Jako by mu všechna slova zemřela už na jazyku a uhnila v hnůj, který měl nakrmit to hladové děcko v jeho žaludku. Dychtil po dalších slovech, zoufale toužil slyšet víc – jen aby zase nezmizel a on nezůstal sám.

„Tušíte, proč jsme vás sem přivedli, doktore Ostalowski?“ zeptal se poměrně hlubokým hlasem – k úplnému basu měl však daleko.
Připsal si další rys, to byl už třetí.

Znovu nesouhlas. Odpovědi na přímočaré otázky mu nedělaly problém, dokud stále mohl vnímat jednotlivá slova a vyhnout se tak nedorozuměním, jestliže se přeslechne. Měl štěstí, že se přemohl ke spánku – sice mučivě krátkému, ale i tak to byl nejlepší spánek za poslední dva nebo tři týdny.

Uvědomoval si, že nemusí být skutečný. Hlad si s jeho hlavou rád pohrával jako kočka s myší, čekal, až se unaví, aby zasadil poslední ránu. Pokud je však opravdu blázen, záleží na tom? Nijak mu nevadilo, že by to mohla být jen iluze. I z iluze je užitek.

Muž udělal něco, co si nepředstavoval ani v nejpodivnějších představách - sklonil se k němu. Natáhl ruku, ovšem jen tak, aby mu mohl jediným hbitým pohybem přehodit vlasy na levou pěšinku.

Nechápal, co tím sleduje, ale zeptat se na to nemohl, proto jen bezduše civěl před sebe v naději, že objeví něco dalšího.

„Zdá se, že jste osobní hygieně moc nedal,“ zamručel pirát – Tadeus si vzpomněl, že pásku přes oko nosívali piráti – a otřel si prsty do látky manchestrových kalhot.

Těsně předtím si doktor všiml prapodivného načervenalého odlesku na jeho kůži. Znovu zalitoval, že nemá své brýle.

Cosi si zamumlal pod nosem. Sám svým slovům nerozuměl, ona to slova snad ani nebyla. Ty zvuky se podobaly spíše sraženému jelenovi u nezpevněné polní cesty, který čeká na své vysvobození v náruči sladké smrti.

Zasmál by se, jak je to přirovnání téměř identické s jeho situací, kdyby mohl. A kdyby byla smrt k smíchu.

Pirát se od něj pomalu vzdaloval, jak se narovnával. Tadeus zaslechl i sotva slyšitelné lupnutí, když se prohl v zádech – další důkaz o jeho skutečnosti.

Okamžitě se mu vybavili ti dva podivíni, kteří ho sem dotáhli, obvzláště potom ten se slabým kolenem. Zvláštní, jak spolu najednou vše souviselo.

Zaklonil hlavu, aby si muže s páskou prohlédl zblízka. Byl zklamán, opravdu tlustý nebyl. Ani netušil, proč se cítil zrazený, když to zjistil.

Možná to bylo tím, že se při probděných kdo-ví-jestli-vůbec nocích upínal k fantazírování, přihlouplým představám, v nichž figuroval právě tlouštík s páskou přes oko. Ale realita mu rozbila veškeré iluze a zanechala po nich jen tisíce dílků mozaiky.

I bez brýlí si stačil povšimnout modravého záblesku syté duhovky, dříve, než zmizela pod závojem z tmavých vlasů. Vlasy – to bylo pět.

„Co byste řekl na to, že bychom vám nechali čas na koupel? Dali vám jídlo, čisté hadry, postel...“ pokračoval jeho hlas tolik vábně, jako by se snažil sbalit první holku, již spatřil.

Zněl jako zvučný zpěv operního pěvce – se znatelnými prvky countryového důrazu na přízvučnou slabiku a intonací recitace v první třídě.

Zakašlal. Cítil, jak mu v krku drhnou střepy, jež po sobě zanechávají rány, které pálí. Ani si nedal dlaň před ústa, bylo to tak náhlé a rychlé, že sotva stačil zavřít oči. Na slušnosti mu ostatně stejně nezáleželo, když mu z úst táhl puch stoletých tvarůžků a on sám byl podobně čistý jako trestní rejstřík průměrného politika.

„Že vám... to trvalo,“ zachraptil Tadeus s pokusem o úšklebek, ale i tak si nebyl jistý, jestli to řekl nahlas.

V jeho hlavě to znělo příšerně – snad proto, že se bál sám sebou mluvit. Ne proto, že by to završilo jeho cestu do Zmagorova, ale aby jej nenechali další den bez přídělu. Jednoduché pravidlo, které se naučil.

„Vtipálek, ano?“

Šklebil se, to věděl, aniž by se na něj musel podívat. Vysmíval se jeho situaci, nebo byl jen pobaven? Dříve, než si stačil odpověď vyvodit, muž pokračoval.

„Vtipálky nemám rád. Nikdy se nechovají vážně, když to situace vyžaduje.“

Už se nadechoval pro novou odpověď – snad podobně kousavou, již si připravoval tak dlouho –, zarazil se však. Ne, nemusel odpovídat. Ale co když zase odejde a nechá ho tady bůh-ví-jak dlouho na samotce s miskou vody a bezlepkovým pečivem?

„Mám hlad,“ zakňučel nakonec, když už se ticho zdálo nesnesitelné.

Bylo jen otázkou času, než to zmíní. A děcko na něj bylo pyšné.

„Proč si myslíte, že vám dáme jídlo? Že vás nenecháme chcípnout hladem?“ zajímal se pirát.

Ruce založil na prsou a přeměřil si ubožáka pod sebou pohledem. Jako by se díval skrze něj – hledal chybu, kterou by mu vytkl. A že jich bylo.

Doktor se chraplavě zasmál. Byl to odporný zvuk, sám jej nepoznával. Pak se opřel dlaněmi za sebou, aby se mohl posadit pohodlněji, následně zvedl bradu tolik vzdorně, jak jen se odvážil.

„Protože byste to už udělali. Proč byste utráceli zbytečně moc za speciální pečivo, kdybyste mě chtěli zabít?“

„Ani na praseti se nešetří, když má jít na porážku,“ poznamenal muž s páskou pyšně, očividně spokojen, že je doktor konečně schopen nějaké komunikace.

„Kanibalismus je proti lidskosti.“

„To tohle taky,“ zdůraznil a rozpřáhl paže, aby celou místnost obsáhl. „Nebudeme přece zacházet daleko, že ne, doktore? Postačí, když nám řeknete, co chceme vědět. A my vás necháme–“

„Vykoupat? Promiňte, ale co je to za–“

Ani nestihl myšlenku dokončit a pocítil na noze neskutečnou bolest. Nějakou chvíli mu trvalo, než se podíval, co je špatně. Pirát mu stál na holeni – jen kousek od začínajícího chodidla – a pomalu dostoupával celou svou váhou.

„Už nikdy mě nepřerušuj!“ zavrčel skrze zaťaté zuby. Bylo téměř až obdivuhodné, jak jednoduše přešel ze zdvořilostí k tykání. „Otázky kladu jen já, je to jasné?“

Když přikývl, slezl z jeho nohy a srazil paty k sobě.

„Měli jsme tě umlčet už dávno.“

Kdyby řekl, že ví, o čem mluví, lhal by.