Singularita Stockholm ✓

Kapitola 4.

„Vypadáš překvapeně, doktůrku,“ popíchnul si jej Richard, když Tadeus dlouho mlčel. Civěl na piráta s prapodivným úsměvem, snažil se pouhým výrazem obličeje vyjádřit svou lítost.

„Nemůže ti být víc než pětadvacet,“ zamumlal nepřítomně, aniž by z mladíka před sebou spouštěl zrak. Bylo to zvláštní. Představoval si svého věznitele jako milého – dobrá, milého zrovna ne – postaršího pána, který si utahuje z jeho výdrže a usmívá se, kdykoli se mu podaří jej srazit na kolena. Ale nikdy by neřekl, že to bude sotva vystudovaný student nějaké vysoké školy.

„To je irelevantní. Soustřeď se na to, co máš,“ odsekl rychle pirát, viditelně zbledl. Kdyby se přiblížil ke stěně a sundal si pásku, spletl by si jej Tadeus se stěnou, jak nezdravě vypadal. Navíc byly stíny na kruzích pod očima tím jediným, co dodávalo okolí na dojmu z trojrozměrného pohledu.

Zaregistroval, jak se panenka v syté oceánové modři odvážila zaplout až ke koutku oka, jako by dotyčný nechtěl, aby se mu do něj podíval. Ne, nebyla to obyčejná oceánová modř – více se podobala lazuritu, na nějž dopadá jen měsíční světlo a zahaluje polodrahokam do mlhy, z níž si vytvořil jakousi bariéru. Bariéru proti soucitu.

„Proč to děláš?“ Ani si nevšiml, že by přešel z vykání na tykání, bylo to tak přirozené jako ranní čaj. Nemohl se s tím smířit, stále ne. Vždyť by mohl být skoro jeho syn, jak by ho mohl takhle mučit?

„Nemám na výběr. Musím to vědět. A pokud to znamená dostat tě až na pokraj, udělám to. Věř mi, že mi to není ani trochu příjemné. Ale musíš pochopit, že je to pro dobrou věc.“

„Mučení nikdy není pro dobrou věc,“ zasyčel Tadeus skrze zaťaté zuby. Nezněl však nějak výhružně nebo vyčítavě. Jeho instinkty mu napovídaly, že by mu neměl věřit ani slovo. Ale lidský soucit mu bránil. Nemohl se na něj zlobit. Nemohl jej nenávidět.

Díky brýlím si mohl Richarda pořádně prohlédnout. Nebyl ani zdaleka takový, jakého si ho představoval. Neměl ten pevný postoj, supí oči, dokonce ani ten žraločí úsměv, jímž jej tolik děsil. Ne, nic z toho na něm neobjevil. Viděl v něm strach, sebepohrdání a pevnou vůli.

Mladík se dosti trhaně nadechl ústy, nasbíraný vzduch poté vytlačil bránicí nosem tak, že se mu chvěly nosní dírky. Tmavě modrá košile, patrně schválně odstínem podobná jeho oku, se při nádechu vzedmula a klesla o něco později než hrudník samotný, což ho přimělo se na něj podívat.

Nebyl při těle, to ani minimálně. Znovu jím projela ta vlna zklamání, která s sebou vzala i veškerou zášť, již k němu zpočátku uchovával. Jako by se před ním objevil někdo úplně jiný – někdo, kdo by na ublížení jinému člověku ani nepomyslel.

„Promiň mi to,“ zašeptal. Ten dlouhý nádech následovalo několik dalších, dokud nedostal tepovou frekvenci na jeden a půlkrát vyšší hodnotu. Cukaly mu koutky úst, potahoval nosem. Završením toho všeho se stala první slza, která si našla cestu ze slzného kanálku až na jeho tváře – stále ještě dětského vzhledu.

Čekal vše, jen ne pláč. Domníval se, že se bude pouze kousat do rtu a čekat, dokud nebude moct odejít, ale že by se před ním rozplakal, na to skutečně nepomyslel. Ještě před hodinou tomu supovi přál smrt, toužil po tom, aby zemřel tím nejhorším možným způsobem, a nyní? Přál si, aby přestal brečet.

Nedokázal to vysvětlit, ale ten kluk vypadal snad zuboženěji než on sám. Hlavu schoval do dlaní, slzám však bránit nemohl. Zajíkal se, stěží udržoval mělký dech. Byl to zvláštní pohled, když si vybavil jejich poslední setkání. Jak ho přinutil se vykoupat v horoucí vodě a nakonec i vypít vodu z vlastních špinavých vlasů. Jak musel klesnout až na své dno, aby zůstal člověkem. Jako by si tím peklem prošel on a ne Tadeus.

„Parchante,“ zavrčel si pod nosem a vrávoravě se postavil. Musel se přidržet u zdi, aby rovnováhu udržel, a pomalu se sunul ke svému mučiteli. Našlapoval opatrně, špičky holých nohou si vždy důkladně prolupal, aby se ujistil, že prsty stále má.

Richard v pláči neustával. Doktor netušil, proč vlastně se takhle zachoval. Co ho vyděsilo? Mohl by snad objevit své svědomí? Lituje? To doufal.

Došel až k němu a podepřel jej jednou rukou, aby se nesesunul k zemi, kde by pláči nechal volný průchod. Pirát se nevzpouřel, ba naopak – znovu svou reakcí doktora překvapil. Útlými pažemi jej obepnul pod lokty a schoval tvář do jeho ramene. Ani ne za minutu bylo jeho rameno mokré.

Nejprve byl ztuhlý šokem, ten ovšem podezřele brzy opadl. Všechna ta bolest, jíž si musel projít, najednou postávala za ním a němá posunky naznačovala, že dělá chybu. Následoval jeho příkladu a objetí mu opětoval.

Nebylo třeba slov. Tadeusovi připadalo, že kdyby promluvil, ten chlapec před ním by se znovu proměnil na toho supího piráta, jenž pouze čeká na jeho slabou chvilku. Čeká na ten moment, kdy klesne na dno a vypluje břichem dolů, aby mohl zasadit poslední ránu a utopit jej v moři bezmoci a bláznovství.

Cítil se bezpečněji. Zvláštnosti přikládal stále menší váhu, ono to bylo přeci tak prosté. Jen opravdová zrůda by nechala plačícího člověka trpět vlastní slzy. A on nebyl zrůda, ještě ne. Ne, dokud v sobě měl dostatek lidskosti, jež mu dovolovala se chovat tak, jak se chovat má.

Bylo to, jako by se navzájem drželi nad hladinou. Ztracený pirát a trosečník, dvě pochybné existence a osamělí mládenci, kteří se snaží dostat z té neutichající bouře v moři pryč. Jako by se tím objetím kolem nich vytvořila pevná bublina, která je před údery blesků zvenku bránila. A o ten pocit nemohl přijít. On nechtěl, nechtěl ho pustit.

„Musel jsem to udělat...“ mumlal Richard mezi vzlyky, podobně zranitelně jako malé dítě. Škubal rameny tolik viditelně, že si div nevyhodil lopatky.

Tadeus neodpověděl, nebylo jak. Myšlenkami bloudil do minulých dnů, kdy o něm snil. O muži s páskou přes oko – o tom pirátovi –, který připluje na své lodi a zachrání jej z utonutí. Všechny tyto představy se mu zbořily už jen jeho příchodem, ale nyní byly rozdupáty napadrť. Tenhle kluk mu jen stěží může pomoct, když nezvládne pomoct ani sám sobě.

Ačkoli nechtěl, musel ho pustit. Jeho pláč téměř ustal, otíral si hřbetem ruky poslední slzy i hlen, který se pod nosem objevil. Jeho oko zůstávalo zarudlé a napuchlé, pytel pod ním se ještě zvíraznil. Ale už nebrečel. Usmíval se.

„Dvacet osm,“ hlesl sotva slyšitelně tmavovlasý pirát a zatěkal na něj svým zvědavým okem. I teď v něm byl znát strach, ne však v takové míře.

„Cože?“ zeptal se Tadeus. Nechápal. Jak by taky mohl? Jen sotva chápal sám sebe.

„Tak jsem starý. Je mi dvacet osm.“

Normální člověk by to považoval za naprosto nepodstatnou informaci, ale doktor Tadeus Ostalowski tušil, že je to první krok důvěry.