Singularita Stockholm ✓

Kapitola 7.

Dny plynuly mnohem pomaleji než dříve. Navzdory tomu, že se k němu chovali mnohem humánněji, se jako člověk necítil. S každým dalším zaklepáním, které značilo příchod jídla, doufal, že se jednou objeví. Že tu nebude muset trpět sám a bude si moct zase s někým promluvit.

Jeho strava nyní čítala housky třikrát denně s konvicí vody s citrónem. Děcko uvnitř žaludku vrnělo blahem, tělo bylo konečně spokojeno. Ale co chtěla hlava, to jídlo splnit nedokázalo.

Uplynul další týden, pokud to počítal správně. A pirát se stále neukázal. Netušil, čím to je. Prvně se domníval, že jde pouze o to ho znovu potrápit, aby z něj ty informace dostali. Ale čím více nad tím přemýšlel, tím absurdnější mu to připadalo. To by se k němu nechovali lépe.

Cítil, že ačkoli má zase všeho dost, jeho mysl strádá. Nedokázal zapomenout na pláč, jenž mu ukázal pirátovu lidskou stránku. Od toho okamžiku už nepochyboval o tom, že je to jen člověk – nejzranitelnější bytost, kterou lze zničit pouhými slovy. Občas si přál, aby se to nikdy nestalo. Co se nestane, toho se nelituje.

Voda na koupel už nikdy nebyla tak horká. Měnili ji každý druhý den, sem tam do ní přidali i vonnou sůl. Ve vodě také trávil nejvíce času. Slzy, které každý den věnoval vzpomínkám, tak splývaly jako stromy v lese. Cítil se méně zranitelný, silnější.

Nikdy toho moc nenaspal. Stále se snažil vydržet co nejdéle, aby nezmeškal jediný náznak lidského kontaktu. Držel se dlouhé hodiny, šeptal si ukolébavky a slova z knih, jež přečetl, ale nakonec vždy usnul.

Devátý den se ozvalo zaklepání dříve než obvykle. Rutina se mu uhnízdila v mozku jako červ, ale jakmile došlo k jejímu narušení, vytušil to. Ale z toho všeho zklamání to už odmítal připisovat naději, že by se mohl dočkat živé návštěvy.

Seděl v rohu, čelem ke stěně. Čistou košili si žmoulal v rukou, v klíně si hověl kapesník, jehož se nemohl vzdát. Připomínal mu, jak je snadné všechno ztratit. Že by měl přestat důvěřovat lidem.

Ani si nevšiml, že se objevila mlha. Brýle, které od té doby nesundával, byly značně zapatlané a pokryté několika vrstvami mastnoty a špíny. Ale on nemohl riskovat, že mu je znovu vezmou. Stále si potrpěl na soukromém vlastnictví, brýle byly tím jediným, co mu zbylo.

„Pořád vypadáš hrozně,“ ozvalo se za ním. Doktor sebou trhl dozadu, otočit se však ještě nechtěl. Nemohl riskovat, že by to byl jen blud, který by mu zničil další den.

„Já nejsem blázen,“ vyslovil nahlas. Bylo to, jako by si svou myšlenku potvrdil. Jako by se potřeboval ujistit, že je to pravda. V hlavě se mu uhnízdila myšlenka, že si nakonec přece jen lže. Je to nevyhnutelné.

„To jsem nikdy netvrdil.“ Občas se stávalo, že s ním blud mluvil. Dokonce odpovídal na otázky, vyprávěl poutavé příběhy... Nikdy se však nezhmotnil. Vždy to byl jen hlas a hřejivý pocit něčí přítomnosti. I tak vyhrála doktorova zvědavost.

Otočil se. Otevřel ústa v němém výkřiku a zakryl si je rukou. Pokud potřeboval důkaz, že se zbláznil, dostal jej.

Oko měl vyboulené jako mrtvola, klepal se rychleji než osika ve větru. Lazuritovou košili, vždy pečlivě vyžehlenou a upravenou, pokrývaly tmavé ohyby a jeden větší flek v oblasti břicha – na pravé straně, pokud si to zrcadlově správně určil. Zlehka našlapoval jen na jednu nohu, krčil se v bolestné křeči a vůbec; vypadal příšerně.

Tadeus zůstával zírat v ohromení. Co když to tentokrát přelud nebyl? Co když je opravdu zraněn? Ne, na to ani pomyslet nechtěl. Přesto natáhl ruku nad hlavu jako žák, když chce zmínit otázku. Doufal, že u toho nevypadá jako hlupák.

„Dříve než se zeptáš, tak jo. Jsem skutečný,“ zachraptěl Richard a kousl se do rtu při další vlně bolesti. Instinktivně si dal ruku pod břicho a dlaní se opřel o stěnu. ,,Ale... dlouho už nebudu."

„Proboha...“ bylo to jediné, na co se doktor zmohl. Rychle se vydrápal na nohy a poněkud klopýtavě k němu dobelhal. Stihl ho zachytit jen těsně předtím, než sebou plácl na zem. „Co... co to bylo?“ zapištěl zoufale.

„Náš skřinní šotek. Sakra, zapoj taky mozek!“ obořil se na něj pirát a sykl. Tadeus zmlkl a opatrně ho posadil na zem, kde ho opřel zády o zeď. Doufal, že se nic nezhorší. A znovu zalitoval, že nešel na medicínu.

Richard neodporoval. Neměl na to dostatek sil, dokonce i jeho bojovnost jako by ustoupila do pozadí. Spustil ruce na podlahu a svíral mezi prsty lem košile, která se pod nimi prapodivně krčila a kroutila. Jestli to nějak tlumilo bolest, to Tadeus netušil.

Aniž by se piráta zeptal, prostudoval načernalý flek na břiše. Když ohmatal látku prsty, zůstala mu na nich kovově páchnoucí krev. Myslel si to. Nevědomky nad zraněným zakroutil hlavou a opatrně látku vyhrnul, aby si mohl ránu prohlédnout. A tady se dočkal odporu.

„Nejsi lékař,“ zaprotestoval pirát, který lem popadl a táhl ho zpátky, aby odhalenou kůži zakryl. Vypadal jako tvrdohlavé dítě u zubaře, ne a ne poukázat na problém a nechat se vyšetřit.

„Jsem doktor,“ namítl Tadeus a látku vzal taky. Čekal, až to Richard vzdá a pustí.

„Archeologie,“ nedal se.

„Na tom nezáleží.“

„Ale já nejsem mrtvý.“ Jeho stisk povoloval, ale úplně nepustil. Stále si tiskl látku ke koženému opasku, naprosto ignorujíc, že se flek rozšiřuje a krev mu prosákla až na zápěstí.

„Zatím. Nech mě ti pomoct, Richarde. Dokážu ti pomoct, jen si musíš přestat hrát na tvrďáka a trochu spolupracovat!“ Musel na něj zvýšit hlas, aby to tvrdohlavé děcko přiměl poslouchat.

„Jsi horší než moje matka,“ zavrčel skrze zuby oslovený a konečně se podvolil. Ruce volně položil vedle sebe, pěsti připravené kdykoli doktora udeřit, kdyby se mu něco nezdálo.

„Jsem horší číkoli matka, zvykej si,“ odpověděl, teď už vcelku nepřítomně. Soustředil se na ránu, naprosto ignoroval jakékoli nadávky, které tak přirozeně plynuly z Richardových úst, kdykoli se jen škaredě podíval. „Co to bylo za zbraň?“

Nějakou dobu trvalo, než se mu dostalo odpovědi. „Svícen.“

„Cože?“ Očekával nějakou pistoli, průměr důlku by tomu i odpovídal, ale nad svícnem rozhodně neuvažoval.

Richard se zvedl na loktech a podíval se na břicho. Ihned toho zalitoval. „Je to zlý?“

„Sklapni.“

„Fajn...“ sykl a opět se uvolnil. Bolest alespoň z části povolila, rána dokonce nekrvácela tolik intenzivně jako předtím. Ale i Tadeus poznal, že by to nemuselo být jen štěstí.

Tady šlo o čas.