Sbohem Wally Bae

JEDNA - oni, on a já

Není to tak dávno, přesto mi to připadá tak neskonale daleko.

Mohla bych říci, že jsem byla ještě dítě, ve své podstatě jsem jím pořád. Myslím, že pro mně není možnost vyrůst. Nejspíše i na náhrobním kameni budu mít napsáno: 

„Žila a zemřela jako dítě."

Dost však o mně. Je čas začít o tom, proč jsem zde a hledím ven z okna, za kterým se všechno halí do chladné, bílé mlhy.

Můj příběh začíná v jednom přímořském městečku, hlavně na jedné pláži. Přesně na té,  které jsme říkali Wally Bae. Byla to pláž nás dětí, které jsme nezapadaly úplně do šablon svých vrstevníků. Někdo nosil brýle, někdo měl nadváhu a nebo jako já, styděl se mluvit.

Chtěla bych psát, jak bylo neskonale těžké dát sbohem tomuto místu, ale není tomu tak. Ač i to není zcela pravdivé. Opustit Wally Bae bylo osvobozující a bolestivé zároveň.

Vždy se mi vybaví všechny ty hořko-sladké pocity, když vzpomínám na vše. Hlavně na ten osudný večer, kdy jsem se zas ukrývala, abych nemusela vysvětlovat, proč mám špatnou známku, když jsem vše uměla.

Přála bych si, aby mí rodiče byli ignoranti a měli mě jen za hloupé dítě. Ti však se zarputilostí jim vlastní, hledali důvody, proč mi to nejde. Prošla jsem rukama dost odborníků, aby mi byla přiřazena diagnóza selektivního mutismu.

Selektivní mutismus, neschopnost mluvit s určitými lidmi za určitých a v určitých situacích.

Moje osoba shrnutá do malé kostičky pár slov.

Nenávidím svou porouchanost, ale nic na tom nezměním. Možná ve skutečnosti ani změnit nechci. Prozatím to nevím. Možná to jednou budu vědět, ale teď. Teď vzpomínám na to, kdy jsem byla malá a trávila večer na Wally Bae.

Nad vodou se pomalu odbarvovalo nebe do tmavých barev a na majáku se rozsvítila světla, varující lodi před útesy. V ten moment jsem se s ním setkala úplně poprvé.

On sem nepřišel dobrovolně. Byl přivlečen partou dalších čtyř kluků. Připadali mi tenkrát strašně velicí.

Bylo jim jen o tři roky víc jak mně.

Oni se smáli a vykřikovali. Nerozuměla jsem tomu co říkají. Slyšela jsem slova, ale jejich významu jsem tenkrát nemohla porozumět. Možná mohla, ale já se vůbec málo snažím rozumět lidem, které neznám. Tihle zasáhli do klidu soumraku.

„Tak jak to bude, špíno?"

„Koho se dovoláš, co?"

„Pojdívej se na mě a odpověz, zmetku!"

„To mě chceš nasrat!"

Udeřili ho do tváře. Myslím, že mu roztrhl ret.

„Tak bude to?"

Jenže on dál mlčel a díval se někam skrz ty kluky, kteří mi připadali tak strašně velicí.

„Kriple!"

To bylo poslední co jsem zaslechla, než do něj začali bušit pěstmi, když upadl, kopali do něj.

Slyšela jsem jeho řeč.

Kňučel a hekal jak raněné zvířátko, ale stejně neudělal to co chtěli. Ani když z něj servali oblečení a rozházeli ho všemožně po pláži a do vody.

Odešli se smíchem.

On zůstal sedět nahý v té studené vodě a chladnoucím večeru.

Byl ticho.

Myslím si, že to bylo přesně to, co mi dalo odvahu vylézt zpoza betonového pilíře a jít k němu.

Cestou jsem sbírala jeho svršky.

Nedívala jsem se na něho. Natolik jsem se ještě neseznámila s jeho mlčením.

Vzal si ode mě všechno. Oblékl se do suchých, mokrých i roztrhaných věcí a nakonec mě chytil za košili uniformy pod krkem.

Ušklíbl se a bez zaváhání mě hodil do vln, které přinášely zprávy o hlubinách lidských prožitků.