Sbohem Wally Bae

DVACET TŘI - skryté poklady

Bolestí se mi do očí nahrnuly slzy. Výraz na Kouově tváři se změnil. Lehce povolil sevření, ale ne tak, abych se mohla vytrhnout.

„Asi jsem ti udělal modřinu, promiň mi to."

Vše na něm najednou působilo upřímně. Nechala jsem se tím zmást a vlastně mu odpustila. Vtlačil mi do ruky onu papírovou tašku. Znovu se vrátilo jeho běžné já. Zas celý zářil a třpytil se, jak kapička rosy z rána na listu kontryhelu.

„Zítra, je poslední den, kdy jsme u tebe na škole, sestřičko. Pokud nechceš, aby se tomu tvému cyklistickému známému stalo něco ještě před závody, měla by jsi si tohle obléci a jít s námi na piknik," usmál se s dolíčky v tvářích, „rozhodně dones dost benta pro nás všechny. A Yu-chyn," položil mi horkou dlaň na tvář, „nemysli si, že tím to končí."

Překvapilo mě, že jeho ruka byla tak teplá a příjemná. Čekala bych spíš chladnou a tvrdou, takovou jako je jeho duše.

„Bylo by dobré, aby jsi už neměla nové odřeniny. Nelíbí se mi to. Zvlášť," zasmál se, „na tom nezáleží. Já si počkám. Ahoj!"

Otočil se a odešel.

Já jsem zůstala stát, nedívala jsem se na jeho záda a ani do tašky. Můj pohled měl pro sebe zcela někdo jiný. Ten, na koho se smím dívat pouze z dálky a potají.

Ve skrytu stínů byl Tatchibana Yuki. Jeho smutná tvář mluvila za vše. Byl v ní nesouhlas, odmítnutí i lítost.

Ani on, ani já jsme k sobě nevykročili, nepromluvili na sebe. Jen pohledy se pozdravily.

Yuki, proč to jen nezůstalo takhle?

Pozdravila jsem prázdný dům a připravila si jen malou večeři. Zalezla jsem do pokoje lehla si na zem. Dívala jsem se oknem na nebe a nemyslela pro chvíli na nic, ani na papírovou tašku, Nowakiho, Maciuko - senpai.

Vzdáleně jsem slyšela zpěv ptáků a viděla zas shromažďující se mraky.

Bude pršet.

Zazvonil mi telefon:

„Slyším," ohlásila jsem se.

„Yu-chan, dnes se mi nepodaří dostat domů. Budeš v pořádku? nezapomeň se najíst a co kolo?" vyvalila na mě tunu otázek máma.

„V pořádku, mami. Neboj, o večeři se postarám, jen se zítra zpozdím, musím jít ven s," nenechala mě ani domluvit.

„Jdeš ven s tím roztomilým mladíkem? To je pěkné Yu-chan! Určitě si to užij. Promiň, už musím končit, ahoj."

„Ahoj," odpověděla jsem už jen oznamovacímu tónu, co mi prozrazoval, že ten na druhé straně zavěsil.

Posadila jsem se a přitáhla si do klína onen dar. Podívala jsem se na svojí ruku, opravdu, už se mi začínala barvit otlačenina ve tvaru Kouových prstů.

Rozložila jsem vše na posteli a nevěděla, jestli mám utéci, nebo spáchat sebevraždu. Proto ten piknik a proto, to, obento pro všechny. On chce, abych ztvárnila cosplay služebné. Pomalu jsem se vysvlékla ze svého oblečení a oblékla si kostým.

Naštěstí, to není až tak sexistické jak jsem se obávala. Sukně je poměrně dlouhá a vršek je také přijatelný. Dokonce tu je i paruka. Netuším, jestli mi to celou situaci pačesy ve fialkové barvě usnadní nebo ne. Rozhodně, jsem si přála, aby nastala nekonečná noc.